Co je dnes? Dalo by se říct zkrachovalec. Živí se psaním semestrálních prací studentům Kolumbijské univerzity. Znalosti má, styl také, ale není to zrovna něco, nač by byl hrdý. A co hůř, jeho schopnost jej pomalu, ale vytrvale opuští. Slábne. Kontakt se čímkoliv včetně zvířat, proudivé plynutí pstruhů, extáze snášení vejce, plachtění ve větru, to je prehistorie. Ale ani vyslání čidel do kohokoliv a kdykoliv už nefunuje. Jsou dny, kdy vnímá jen šum. Dar mizí, je promrhán, David nic nedokázal a v nitru umírá.

„Mluvím o té síle; vždycky tam byla, když přišla její šance, vždycky na ni byl spoleh, že předvede obvyklé triky a poslouží mým zvrhlým potřebám. A pak, bez varování, bez příčiny, začala odumírat. Drobné poruchy příjmu. Chvilkové psychické impotence.“ (Str. 126)

Děj popisuje několik posledních měsíců, ale je bohatě proložen prostřihy a vzpomínkami na celý Seligův život, od dětského věku, přes sexuální zkušenosti a pokusy o vztahy, až po něco na způsob přátelství se stejně nadaným Tomem Nyquistem. Ale vždy se vrací hrůza z postupné, nezastavitelné ztráty:

„Temná rovnodennost přichází jindy, než má. Vybílený měsíc se třpytí jako bídná stará lebka. Listy sesychají a opadávají. Ohně hasnou. Unavená holubice třepetavě padá k zemi. Nachová krev vázne v tenčících se žilách, přepínané srdce obestírá chlad, duše uniká, nohy vypovídají poslušnost. Slov se nedostává. Naši průvodci přiznávají, že se ztratili. To, co bylo plné, průhlední. Věci pomíjejí. Barvy blednou. Je to chmurný čas a já mám strach, že bude ještě chmurnější. Nájemníci v domě, myšlenky vyprahlého mozku v období sucha.“ (Str. 135)

Hrůza a snaha se s tím nejak vyrovnat.

„Proč jsem vás sem vůbec pozval? Proč vás nechávám okukovat mé knihy, fotografie, mé neumyté nádobí a rezavějící vanu? Asi proto, že se ztrácím. Osamělost mě dusí. Okna jsou zavřená, tak jsem aspoň otevřel dveře. Potřebuju vás, abyste nahlédli do mého života, střípky z něj přejali do svých zážitků, zjistili, že jsem skutečný, že existuju a trpím, že mám aspoň minulost, když ne budoucnost, a tak mi pomohli udržet se reality.“ (Str. 157)

Kniha je tak přesvědčivá, že se až vkrádá otázka, jestli snad sám Robert Silverberg ... Četl jsem vydání z roku 1994, ale viděl jsem, že někdy teď vyšlo Umírat v nitru znovu. Neváhejte.

„Teď, když je ta síla pryč, kým jsem? Jak teď sám sebe definuji? Ztratil jsem svou jedinečnost, svou moc, svou ránu, důvod izolace. Zůstala jen vzpomínka, že jsem byl jiný. Jizva. Co teď mám dělat? Jak se mám postavit k lidstvu, teď, když je ten rozdíl pryč a já tu stále jsem. Umřelo to. Já žiju dál.“ (Str. 251)