Brodskij vystřídal nemálo zaměstnání a v mezerách mezi nimi psal a přednášel své básně - což se neslučovalo s požadovanou soudružskou morálkou sovětského svazu. Proto byl v roce 1964 zatčen a v absurdním procesu odsouzen za příživnictví na 5 let s povinným pracovním nasazením v odlehlé oblasti (Norenskaja, v archangelském kraji).

Pod tlakem veřejného mínění a význačných osobností dostal roku 1965 milost a možnost pracovat na volné noze jako básník-překladatel. Překládal světové básníky, anglické, polské, italské, americké, dokonce i Nezval se v jeho díle objevil. Krom toho psal samozřejmě dál i poezii vlastní, živou, působivou a se srozumitelnou symbolikou.

Sbohem mademoiselle Veroniko (str. 57, 1967)
(...)
Tak až za dvacet až moje ratolesti
neschopné prodat vavřínové klestí
uživí se už samy osmělím se
opustit svoji krev a pláchnout tiše
tak za dvacet až vstanu pod pokličkou
dozorců blázna k domu s lékárničkou
snad ještě dojdu k poslednímu můstku
a k jedinému co mi tebe v rusku
připomíná ač absurdní je návrat
k tomu co jiný dávno nechal plavat
(...)

Když v roce 1969 zveřejnil báseň "Konec krásné epochy", bylo jasné, jakou epochu tím myslel a ... s legálním pasem a pod dozorem státní bezpečnosti vycestoval do Rakouska, odkud se přesunul do USA.

Zde se uchytil na univerzitě v Ann Arboru v Michiganu, nejdříve jako docent, později jako profesor veškeré ruské literatury a soudobé anglicky psané poezie. V roce 1987 mu byla udělena Nobelova cena. Zemřel 28.1.1996.

*** (str. 87, 24.5.1980)
Vstupoval jsem místo dravé zvěře do klece,
vypaloval jsem cejch i své "za kolik?" do trámů baráku,
u moře jsem žil a sázel v ruletce,
obědval jsem čert ví s kým vším ve fraku,
shůry, z ledovce jsem obhlédl světapolovinu,
třikrát jsem se topil, dvakrát párali mě cestou.
Opustil jsem zemi svého mateřského klínu.
Z těch, co na mě zapomněli, mohlo by být město.
Toulal jsem se po stepích, co znají hunský virvál,
navlíkal si svršky, které znova chytnou módu,
žito sel, pod černou plachtou vymlácené hlídal
a nepíval jenom čistou vodu.
Do snů jsem si vpustil s vraním očkem eskortu,
žral chléb vyhoštění, kůrek nespočetně.
Všecky zvuky hlasivkám jsem nechal kromě jekotu;
na šepot jsem přešel. Teď mi čtyřicet je.
Co bych řekl o životě? Dlouhý že mi zůstal.
Solidární blízkost cítím jenom k žalu.
Ale dokud hlína nezacpe mi ústa,
ze sebe už budu vypouštět jen chválu.

(Zdroj informací - doslov překladatele Václava Daňka, Wikipedia)