Na záložce se píše, že „Giuseppe Ungaretti hrál v italské poezii podobnou obrodnou úlohu jako jeho současníci G. Apollinaire ve Francii a T.S.Eliot v anglosaském světě.“ Bohužel pro mě je to informace s mizivou hodnotou, neb neznám obrodnou úlohu ani Apollinaira, ani Eliota. Naštěstí mi básníkův význam na iLiteratuře vysvětlili.
O červenci
Když on se na nás vrhne,
dostané krásné listoví
žalostnou barvu růží.
Spaluje strže, pije řeky,
rozmílá skály, blýská se,
je umíněný běs, je neúprosný,
zasýpá prostor, oslepuje cíle,
je léto a po staletí
kráčí a pálí svýma očima
celou zem na vápno a holou kost.
(1931, str. 75)
Básně jsou to plné, překypující obrazy, ale málo platné, já jsem staromilec a báseň bez alespoň příležitostného rýmu pro mě postrádá kouzlo. Něco podstatného jí chybí a působí na mě trochu ... falešně je asi moc silné slovo, ale jako by předstírala, což mi brání v ponoření se. No nic, Ungaretti údajně inspiroval Hrabala, tak na něm asi něco bude.
Itálie
Jsem básník
jednomyslný výkřik
jsem chumáč snů
Jsem plod
sta protikladných roubů
dozrálý ve skleníku
Ale tvůj lid nese
táž země
jako mne
Itálie
A v téhle uniformě
tvého vojáka
tu spočívám
jako by to byla
otcova kolébka
(Locvizza, 1. října 1916, str. 40)
Dvě nejzajímavější (pro mě) ukázky jsem přidal do recenze, další najdete na iLiteratuře, stejně jako recenzi Věry Sukové.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.