Tedy dilemata a fikce. Následně, po kritice způsobů vyrovnání se s tím, přechází ke zkušenosti svobody jako základu metafyziky. Tady mi skutečně uniklo, jak svoboda s metafyzikou souvisí, ale jistě tomu tak je.

„Jeden z hlavních platónských motivů, založený na reální zkušenosti svobody a davší vznik metafyzickým naukám, chceme zde interpretovat nemetafyzicky a ukázat zároveň, jak tradiční metafyzika obsahuje poukazy k němu; takže se vysvětlí zároveň, jak je možné, že k metafyzice přes její 'prázdnotu' a 'neplodnost', stokrát zdůrazněnou, přes její neobhajitelnost, ba nesmyslnost z hlediska ryze objektivní racionality, se lidský duch vždy znovu vrací do těchto oblastí, v nichž nedovede učinit ani krok vpřed - podle měřítka a způsobu, jak z pozitivního vědění je tomu zvyklý.“ (str. 52)

Pak to hlavní - ponechává ideu svobody s jejím chórismem, tedy absolutním oddělení od světa jevů. Odstraňuje všechny nároky, které klade nebo kladla představa metafyziky jako vědy a soustředí se na negativní vymezení se vůči Ideji.

„Nezmocňujeme-li se nikdy celku, není-li celek pro nás nikdy autentickým předmětem a substancí, odkud náš poměr k celkovosti, odkud to, že se náš život netříští v pouhou sérii nesouvislých událostí, nýbrž prostírá jakoby na jednotné scéně? Pochází to od Ideje jakožto základního pramene, z něhož teče náš život. Každá předmětná i podmětná danost je podrobena kritice Ideje, je uvedena ve vztah k Ideji tím, že Idea nad ní vyslovuje své ne, výrok své transcendence. Lidská svoboda není nic jiného než druhá stránka transcendence Ideje. Každý náš konečný prožitek, každá věc, která se může vyskytovat v našem konečném, uzavřeném obzoru, je toliko výrazem toho, že nedosahuje k Ideji, a Idea je nevyřknutelná a neuchopitelná, je věčným tajemstvím právě z toho důvodu, že žádná skutečnost ji nevyjadřuje, že žádná se jí nepodobá, že každá je k ní neadekvátní.“ (str. 60)

A závěrem (i v studii je to poslední odstavec celého textu) shrnutí, programové prohlášení o Negativním platonismu:

„(...) zachovává člověku jednu z jeho podstatných možností, totiž filosofii, očištěnou od metafyzických nároků; ukazuje, kde ji nelze žádným jiným duchovním elementem, teoretickým či praktickým, z její nejvlastnější domény vypovědět; zachraňuje člověku dále možnost opřít se o pravdu, která není relativní a 'světská', i když nemůže být formulována kladně a obsahově; ukazuje, co pravdy je na odvěkém metafyzickém zápasu člověka, na jeho boji o cosi povýšeného nad přírodnost a tradičnost, na zápase o věčné a nadčasové, na stále se obnovujícím boji proti relativismu hodnot a norem, a to při současném přitakání myšlence o základní historičnosti člověka a relativnosti jeho orientace v okolí, jeho vědy a praxe, jeho obrazů života i světa.“ (str. 68)

P.S. Nevíte někdo, jestli Patočka nebo někdo z jeho okruhu později zpracoval toto pojetí populární formou?