Bohém a rozervanec dvacátého století. Narodil se 3.10.1895 v Konstantinově, v Rusku, v rolnické rodině. Původně se měl stát učitelem, ale v roce 1912 odjel do Moskvy - jeho snem bylo stát se básníkem. Zpočátku pracoval v tiskárně, teprve postupně se stával známým. První sbírka, Slavnost za mrtvé, mu vyšla roku 1916.

Tůně nebes v duši zamrazily,
hvězdný oheň studí po kraji.
Ti, jež jsem měl rád, mě opustilli,
ti pro něž jsem žil, mě neznají.

Ale přesto, šlapaný a štvaný,
na svit luny chci se usmívat,
na té zemi k nedomilování
za všechno, co dal, mám život rád.

(Str. 107, Z lyriky posledních let, 1923-1925)

Během svého krátkého života se stihl třikrát oženit, s třetí ženou, americkou tanečnicí Isadorou Duncanovou, strávil dva roky v USA. Jan Zábrana o tom napsal v knize Lyrika (Československý spisovatel, Praha 1964): „(...) V cizině si všude připadal jako ztracený. Chyběla mu ruská příroda, ruské prostředí, nebyl schopen domluvit se o nejzákladnějších věcech (...), což vedlo k naprosté závislosti na Duncanové; jeho verše ve volných překladech do angličtiny ztrácely všechen půvab a kritika je prohlašovala za banality (...)“ (zdroj)

Sám sebe viděl jako chuligána; ačkoliv našel kouzlo i v životě ve velkoměstě, nejvíc miloval své venkovské Rusko. A těžko se vyrovnával s jeho přerodem a změnami.

(...)
Viděli jste vlak,
jak pádí po stepích,
jak se dere mlhou u jezírka,
až mu z nozder, železných a zlých,
k nebi gejzír jisker stříká?
(...)

(Str. 25, báseň Panychida, sbírka chuligánova zpověď, 1925)

Alkoholem se snažil řešit psychické problémy, deprese, a možná právě v jednom ze záchvatů se 28.12.1925 oběsil.

Odcházíme, sem tam někdo nový,
do kraje, kde není shon a chvat.
Možná že i já už brzo, kdoví,
budu se tou cestou ubírat.
(...)

(Str. 91, Z lyriky posledních let, 1923-1925)

Verše jsou pěkné, lehké, bohémské - snad jen svým způsobem všechny stejné, ale to není vada na kráse (nýbrž na množství). Výborně přeložené, tedy spíše přebásněné Janem Zábranou. Vlastně ani nevím, proč mě příliš neoslovily.

Tenhle stesk, ne, ten víc nerozptýlí
šťastný smích, co z dalekých let zní.
Lípy v květu květ už odhodily,
ztichla jarní píseň slavičí.

Tenkrát všechno bylo pro mne nové,
tolik citů chtělo v srdci růst.
Teď se skrývá červ i v něžném slově,
když jak zhořklý plod mi padá z úst.

Dálky ještě nevybledlé v očích
přišly o svou krásu pod lunou.
Z pařezů... a z roklí na úbočích
smutek civí ruskou rovinou.
(...)

(str. 83, sbírka Oheň jeřabin, 1924)

Zdroje informací:

• Marie Baboráková na spisovatelé.cz
• anglická wikipedie
• stati J.Zábrany