Umění přežít v divočině

Umění přežít v divočině byla odjakživa nezbytná znalost dospělých mužů (převážně mužů, ale o emancipaci tu teď neběží). Dokonce i vstup mezi dospělé vyžadoval nějaký významný čin, známe to od indiánů - strávit několik dní v lese, živit se vlastními úlovky... Zkrátka být zdatný, obratný. Mít bleskový postřeh, umět vidět periferně, naladit se na atmmosféru kolem, předvídat. A ovšem mistrovsky ovládat své nástroje, své zbraně.

Mohlo by se zdát, že doba džungle už je dávno pryč a muži se civilizovali. Stali se změkčilými a žádné výpravy do nebezpečí - až na pár adrenalinových extrémistů - se jich netýkají. Ale je to omyl, i dnes vyrážíme do míst s nejistým výsledkem. I dnes riskujeme život, mnozí po mnoho hodin denně, a to, jestli se vrátíme živí a zdraví, do značné míry záleží na našich schopnostech. Obratnosti, postřehu, periferním vidění, schopnosti předvídat. Už víte, o čem mluvím?

O divočině na silnicích, o autodžungli. Princip, nebezpečí a nároky na nás kladené jsou tak podobné, až je to zarážející. Čím se lišil útok srstnatého nosorožce na pravěké lovce a nepozorný řidič, který nám nedá přednost a plnou rychlostí do nás narazí? Snad silou, ale obávám se, že auto je horší. Snižují se jen požadavky na fyzickou sílu, vše ostatní zůstává.

To byla minulost a současnost; jaká bude asi divočina budoucnosti? Myslím, že i to se rýsuje dost jasně. Informační prales, internetová (ne)bezpečnost.