„Okamžik za okamžikem, uvidíme. Nač se stále připravovat? Když okamžik přijde, tvé vědomí mu bude čelit a odpoví na něj.
Ale lidé se tak moc připravují, že téměř celé jejich životy jsou vypotřebovány na přípravy.“ (str. 95)

Založil ášram v Pooně v Indii, kam se sjížděli sannjásinové (následníci) z celého světa, ovšem protesty veřejnosti i nejasnosti s daněmi vedly k přesídlení do USA, do Oregonu. Zde vzniklo něco neuvěřitelného, celé město, Rajneeshpuram. A také začaly ohromné problémy, soudní, správní, žaloby pro psychické problémy ze života v komunitě; i Mistr sám zdá se podlehl svodům konzumního života - roucha posázená diamanty, téměř sto vozidel Rolls-Royce na projíždky po okolí... Není divu, že Osha (Rajneesh, Radžníš) najdete prakticky v každé knize o sektách.

Tak proč ho čtu? Protože život v jeho komunitě je jedna věc a čtení jeho promluv věc druhá. Protože i ten, kdo něco dělá špatně, to může dobře chápat. Protože Osho dobře znal potřeby a problémy "západního" člověka.

„Muž a žena musí žít společně na Zemi, ale nenaučili se, jak žít společně, aniž by ztratili svou individualitu, jak být společně tolik, až jsou téměř jedno, aniž by tříštili jednotu pozemskými záležitostmi.
Muž a žena si mohou pomoci - a když je k dispozici správný druh pomoci, muž nebude nikdy potřebovat utíkat do hor, do jeskyň, do klášterů. Nebude to potřebovat, protože lepší místo, než je domov, nemůže najít. Láskyplná atmosféra, lidé kteří mu rozumí, lidé kteří rozumí jeho tichu a jeho meditaci půjdou ruku v ruce s jeho láskou.“ (str. 53)

„Je divné, že ženy bojují za rovnoprávnost a muži jen stojí a trapně přihlížejí. Dělejte něco! Taky se musíte stát svobodnými. Mužský boj za rovnoprávnost je mnohem více potřebný než ženský boj za rovnoprávnost.
Ve skutečnosti by oba dva boje měly být dvěma křídly jednoho boje za svobodu.“ (str. 54)

Ano, dobře tomu rozuměl. Skvěle jej charakterizoval Anthony Storr ve své studii guruů (Na hliněných nohou, Volvox Globator 1998): „Dokonce i papež má svého zpovědníka; ale Rajneesh neměl nikoho, komu by se vyzpovídal, nikoho, kdo by poukázal na jeho chyby nebo kdo by krotil jeho výstřelky...Jsem si jist, že měl extatické zkušenosti (satori, jak se užívá v zenové terminologii) a že věděl, že láska k druhé osobě může někdy vést k překročení touhy; ale myslím si, že skončil tak, jak začal - opuštěný, narcistický a neschopný být ve vztahu s kýmkoliv sobě rovným na obyčejné lidské rovině. Čtu-li jeho promluvy, uvědomuji si, že je to nešťastná ztráta. Dosáhl neobyčejného poznání a měl vizi takového života, jaký by se měl žít, ale sám nebyl schopen následovat své vlastní poučky.“