Houbaření (Wuwejův zápisník)

Já na houbaření moc nejsem, procházím se po lese, kochám se stromy, zhluboka dýchám a užívám si - ticho, vzduch, pružné jehličí a mech pod nohama. Když najdu houbu, je to spíš náhoda. Ovšem zbytek rodiny to bere vážně.

Letos jsme opět vyrazili, hned po snídani. Samozřejmě, bylo to pozdě, ale zase ne tak moc, byl všední den, pražáci v Praze, lufťáci v luftu, a taky mám dovolenou - přece nebudu vstávat stejně, jako když chodím do práce. Takže jsme se prodrali kukuřičným polem, po ránu vynikající sprcha, a vklouzli do lesa. Po prvních pár hřibech, kdy míříme dál obvyklým směrem, nám jde v ústrety jakýsi kmet. Holínky, hůl, klobouk, evidentně domorodec. Ale ten způsob - cik cak, metr po metru, ještě si holí ukazoval, zkrátka kombajn. Naše nálezy na jím zplundrovaném území tomu odpovídaly. Po návratu jsme jeho popis zkonzultovali se zkušenějšími, výsledek přiměřený. Chodí denně a houby prodává. Aby měl na flašku.

Slovo dalo slovo a plán byl na světě - vyrazíme podstatně dřív a vypálíme mu rybník. Jednou to vstávání přežiju. Krátce po šesté už jsme šustili kukuřicí; kdo mě zná, ví jaká je to oběť, neb mně se chce spát ráno, ne večer... Nu, nebudu to protahovat. Kombajn už byl na odchodu, pro jistotu si přivstal taky a začal ze směru, odkud přicházíme. Navíc tam byla i další osoba. Co jsme našli už asi tušíte.

Houby jsou v lese pro všechny houbaře. Ovšem o některé bych ty jejich hole přerazil :). Ale nevadí! Příště bereme spacák a v lese přespíme, to by v tom byl čert ...

P.S. Psáno v srpnu, v době, kdy hřib byl ještě vzácný úkaz a nedal se sklízet kosou.

Houbaření

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv