Rozervaný, zmítán mezi věčností a smrtelností, nesmírnými silami i obyčejným světem, pohrdá krátkozrakou, omezenou morálkou lovce kamzíků a starého opata. Nevidí smysl ve vědách či filozofii (2.dějství, 4. scéna, mluví první sudička):

"Překonav v tužbách chtění pozemšťanů,
poznal však věci, které my už víme
že totiž znalost nepřináší štěstí
a celá věda je jen záměnou
nevědomosti v jinou její formu"

Nenašel nic u duchů a démonů, trpí a sám se svou bolestí bojuje. Nakonec umírá ve vzpouře k opatově církvi, ale i k temným silám, které nad ním tak ztratily svou moc. Dobojoval, odešel.

"Kam? To se bojím pomyslet. -Je pryč." (poslední věta básně).

Velmi působivé je zaklínadlo z prvního dějství (1.dějství, 1.scéna, jakýsi hlas zpívá Zaklínadlo):

...
Hluboký sen můžeš snít,
tvůj duch bude ale bdít:
jsou stíny jež nezapudíš,
myšlenky jež nezahubíš.
...
Teď tě míjím. I když spíš,
pod víčky to ucítíš,
probudíš se v obavě,
že tu stále někdo je.
...
Za to, žes chladný, lstivý chám,
za to že znáš jen lež a klam,
za svatouškovství v tváři tvé,
za pokrytectví v duši zlé,
za přetvářku, s niž chtěl jsi snad
své srdce lidským nazývat,
za radost již máš z cizích muk,
za to žes Kainův prapravnuk -
za všechno to tě proklínám!
Svým pravým peklem buď si sám!