První kdo mě zaujal, nebo spíše novu zaujal, byl Karel Jaromír Erben, balada Svatební košile. Je sugestivní. A nedávné zfilmování Kytice jí ještě přidalo na síle.

Další zájem vzbudil Adolf Heyduk. Opět za to může film, tentokrát tuším "Škola základ života". Jistě už tušíte proč, ano. Štěstí! co je štěstí? Všichni známe proslulou větu, téměř nikdo nezná zbytek básně (sbírka Dědův odkaz, 1879).

Štěstí! co je štěstí?
Muška jenom zlatá,
která za večera
kol tvé hlavy chvátá;
oblétá ti skráně,
v kadeři se skryje,
v dlaně hlavu skládáš,
ruka utlačí je.

Štěstí jako rosa
na květech se skvěje,
ale bludná noha
náhle zašlápne je;
zašlápnuto vzdechne,
v oblacích se tratí,
snad se jinovatkou
na tvou kadeř vrátí...

Sociálně burcující báseň Rudolfa Mayera "V poledne" (Básně, 1873):

...

A přece byl čas, kde mysl nesla
lehce ten rozdíl tížící,
že ty si leháš v měkká křesla -
a já na tvrdou lavici,
že šíré statky patří tobě -
mou ani hrstka země není,
že v trpké žije porobě
celé to práce pokolení.

...

Já k tobě utek se v tom žalu -
tys začal krutě hubovat,
abych ji odnes do špitálu
a raději šel pracovat.
Což naplat - muselo se státi,
já se s ní rozloučil, však v noci
se s pláčem začla po mně ptáti
a ráno - nu - bylo po pomoci.

...

Čisté, prosté a krásné verše Josefa Václava Sládka mě zaujaly asi nejvíc, jeho sbírky si určitě přečtu. Ukázka je z básně "Je tichá noc" (Selské písně a české znělky, 1890):

Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží;
ač sebevíc jsem unaven,
to ticho mě tak blaží!

Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká! - já zahledím
se do jejího bezdna.

...

Dekadence Karla Hlaváčka mi nikdy moc neříkala, ale "Večer teskné nálady" (časopisecky) má zajímavou melodii, jako by si říkal o zhudebnění.

Je večer - černé mraky jdou,
jdou nad vodou, jdou pod vodou -
a teskná černá krajina
se pod nimi chvít začíná.

Je večer - mraky k městům jdou,
jež dřímou v mlhách nad vodou -
a k jejich věžím nehnutým
jdou krokem tichým, sehnutým.

...

Jak už jsem zmínil, volný verš nemám příliš rád, ale Otokar Březina, symbolista, to překonává sugestivností obrazů a metafor. Kupř. Chvíle slávy(Ruce, 1901)

...

Však viděl jsem také zem bolestnou, jak byla od věků,
v úsměvu hořkém hovořící k člověku, zrak teskný zhroužený v daleku;
zem jednu z nejchudších mezi svými sestrami ve vesmíru,
na moři ticha ostrov, jenž mimo smrt nepoznal míru.

...