Wuwejův zápisník

Michal Ajvaz: Prázdné ulice

13.04.2009 13:04, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Michal Ajvaz: Prázdné uliceNěkteré knihy čtu nahlas, některé nahlas čtené poslouchám, ale tahle, ta se tedy přednášet nedá.

Upopsán do němoty (stránky 1 - 30)

Popisy jdou až na samu hranici snesitelnosti - a ještě o kousek dál. Navozuje Prousta, jenže u něj to bylo jako vstoupit do toku niterné sebereflexe, zatímco tady spíše do mnohamluvné slovní exhibice.

A tak jsem chodil kolem chatrných domovních dveří vyspravovaných plechovými záplatami, kolem širokých vrat, za nimiž jsem tušil prázdné vlhké průjezdy, kolem dveří z hliníku a matného skla, vsazených do novorenesančních portálů s otlučenými korintskými sloupy, chodil jsem podél dlouhých řad zaparkovaných automobilů, na nichž reflektory projíždějícího vozu na čas probudily hru odlesků, podél vysokých zdí, za nimiž vyčnívaly vršky jakýchsi kovových konstrukcí anebo se tyčily věže z hranatých kontejnerů naskládaných na sebe, podél zdí, na nichž se vztyčovala, bledla a třepila stínová postava s mým profilem, jak jsem přecházel od jedné lucerny k druhé, chodil jsem podél železných mříží, za kterými se rozkládaly dvory, po jejichž asfaltu se rozléval studený lesk zářivky a na nichž odpočívaly velké cívky s namotaným černým kabelem, chodil jsem pod viadukty, které byly snýtované z těžkých kusů kovu a které duněly, když nade mnou projížděl vlak, podél akvárií rozsvícených vrátnic přilepených k tmavým továrnám, přecházel jsem můstky, pod nimiž ve tmě bublal mělký a páchnoucí městský potok.“ (Str. 24)

Být nakladatel, kážu zkrátit na polovinu. Nakladatel nebyv, kázal jsem sobě po přečtení třiceti stránek knihu odložit. Jenže,

A přece jen děj (stránky 31 - 200)

jak jsem neposlušný, přečetl jsem ještě kousek, který vypadal docela normálně. A pak další. A začalo to vypadat, jakoby ty příšerné popisy byly jen jakési zrcadlo pocitů a poznámek hlavní postavy, která se pokouší napsat knihu. A nedokáže se u ní udržet, piluje fragmenty, upravuje a zase odhazuje. A pak vyráží na procházku, alespoň trochu pročistit hlavu. Když si zkracuje cestu přes skládku, zabodne si do nohy prapodivnou dřevěnou konstrukci, která kromě zabodávání nevypadá na žádné rozumné využití. Nějakou dobu stráví přemýšlením o jejím smyslu a pak na ni pomalu zapomíná.

Prázdné ulice, str. 21 - Dvojitý trojzubec.

Kdyby symbol posléze nespatřil na počítačovém šetřiči, zapomněl by na ni docela. Jenže takhle se začíná propadat do záhadného příběhu. Symbol se objevuje na různých místech a v různých dobách; má ho vytetovaný zmizelá dívka, popisoval kosmologii antické sekty, je logem firmy s kancelářskými stroji, byl na přebalu obskurní skladby Vhmla Čje. A pátrání se větví a rozpadá, indicií je spousta a každá jen přidává další možné směry pátrání.

Superkoláž (stránky 200 - 404)

Proboha, v té knize je ... všechno. Jakýkoliv obor lidské činnosti, jakákoliv část kultury. Opravdu, ať si vyberete cokoliv, bude to tam. Malíř, spisovatel, šílený vědec, bývalý komunista, bývalý disident, grafik, cestování, hudba, architektura, výpočetní technika, antická filozofie... A spousta nápadů. Třeba hudba skladatele ze sdružení Labyrint:

Všechny skladby z usherovského alba začínaly přesnou citací nějakého dobového šlágru, pak se však v melodii písně začínaly objevovat nepatřičné tóny, drobné odchylky, které postupně narůstaly, probouzela se jakási jiná, temná melodie a prorůstala tělo původního motivu jako sněť anebo jako parazit, původní melodie se proměňovala, stávala se pořád nestvůrnější a příšernější; na konci skladby byly její rysy ještě ve skladbě trochu rozpoznatelné, ale už se z ní stalo monstrum.“ (str. 427)

Aby vazeb nebylo málo, i celá kniha je vlastně vepsaná sama do sebe. Mýtická Oranžová kniha, která má na přebalu znak dvojitého trojzubce, pojednává o hledání...

Dějové linie se někdy propletly, jindy běžely vedle sebe, oddělené třeba jen zdí, a nikdy se nepřekřížily; někdy se linie náhle ztratily jako potok v písku, jindy nadlouho zmizely a pak se náhle znovu vynořily v nějakém vzdáleném prostoru.“ (str. 471, o Oranžové knize)

Závěr

Postmoderní klasika, text z textů a o textech. Hlavní hrdina poslouchá vyprávění malíře, který poslouchal vyprávění o majiteli továrničky na kosmetiku; dostane časopis s povídkou, kterou čte v hospodě; poslouchá architekta, který slyšel příběh o hledání pokladu, další a další vrstvy různých příběhů, vyprávění a textů. Mozaika je to přepestrá (a možná až trochu únavná).

Přetrpte začátek, vydržte nebo přeskočte trojzubcovou kosmologii, metafyzika hudby asi také nezaujme každého, ale zbytek je výborný. Nečtěte knihu najednou, hromada příběhů by vás mohla zavalit. Nakonec budete odměněni velkolepým vysvětlením, kde všechno zaklapne na správná místa a záhady se rozplynou.

Přehled recenzí najdete na stránkách nakladatele.

12345
1239620640000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online