Wuwejův zápisník

Marcel Proust: Hledání ztraceného času 1 - Svět Swannových

07.03.2009 22:17, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Marcel Proust: Hledání ztraceného času 1 - Svět SwannovýchNabízí se narážka na název knihy a to, kolik času stojí se skrz ni prokousat, ale bylo by to jednak laciné, jednak ne zcela spravedlivé. Proustův styl je sice skutečně extrémně košatý (v jednom seriálu zaznělo, že kniha, kde jedna věta zabírá dvě stránky, se nedá číst), ale zároveň se vyznačuje atmosférou niterného porozumění.

Fakta nepronikají do světa, kde žijí naše víry, nezpůsobila jejich zrození, nezpůsobí jejich zánik; mohou je sebevytrvaleji usvědčovat z nepravdy, aniž je oslabí, a celá lavina neštěstí a nemoci zasypávající nepřetržitě nějakou rodinu ji nepřiměje pochybovat o dobrotivosti jejího boha ani o schopnostech jejího lékaře.“ (Str.122)

Tak jako Dostojevskij do posledního detailu rozebral myšlenky, pocity a motivy zločince, rozebírá i Proust každé hnutí mysli svých hrdinů. A zejména sebe sama; s tak hlubokou sebereflexí jsem se v literatuře ještě nesetkal.

Povečeřel jsem dříve než ostatní, usedl jsem ke stolu, zůstal jsem tam až do osmi hodin a pak jsem měl, jak bylo ujednáno, jít spát; ten drahocenný a křehký polibek, který mi maminka obvykle svěřovala v mé posteli, právě když jsem se chystal usnout, jsem musel přenést z jídelny do svého pokoje a opatrovat ho celou dobu svlékání tak, aby se neporušila jeho sladkost, aby se nerozptýlila a nevyprchala jeho těkavá účinnost; a právě v těch večerech, kdy bych ho byl potřeboval přijmout co nejopatrněji, musel jsem ho vzít, ukrást náhle a veřejně, aniž jsem měl čas a potřebnou volnost mysli, abych věnoval tomu, co dělám, onu pozornost maniaků, kteří se snaží, když zavírají dveře, nemyslet na nic jiného, aby mohli, až se jich zmocní chorobná nejistota, vítězně proti ni postavit vzpomínku na chvíli, kdy je zavírali.“ (Str. 23)

V první části nazvané Combray nahlížíme do života, trápení i radostí malého chlapce v době, kdy přijíždí s celou rodinou na léto k tetě na venkov. Ta je asi nejpůsobivější, o sebereflexi jsem už mluvil; ale zajímavé je rozebírání motivací pratety a tetiček, jejich pokrytecké středostavovské pýchy, s níž shlížely na Swanna (který se běžně stýkal s nejvyšší společností), jejich „děkování“, kdy místo aby Swannovi něco řekly přímo, vyřknou: Laskavé sousedy nemá jen pan Vinteoul! a doprovodí to rádobyvýznamným pohledem, takže Swann se jistě dovtípí. Barvitost popisů okolní přírody se také nedá přehlédnout:

Rostlo jich na tom místě, které si vybraly pro své hry v trávě, velmi mnoho, jednotlivých, ve dvojicích, v hloučcích, žlutých jako žloutek, tím zářivějších, zdálo se mi, že jsem nemohl rozkoš z pohledu na ně odvozovat z žádného chuťového dojmu, a hromadil jsem ji proto na jejich zlatovém povrchu, až zmohutněla natolik, že vytvářela zbytečnou krásu; a to již od svého nejranějšího dětství, kdy jsem k nim z potahové cesty natahoval ruce a nedovedl ještě dobře vyslovit jejich hezké jméno, připomínající starodávné pohádky, přejaté možná před staletími z Asie, ale navždy zdomácnělé v městečku, spokojené se skromným obzorem, milující slunce a blízkost vody, věrné pohledu na nádražíčko, přitom však, jako některé naše staré obrazy, uchovávající ve své lidové prostotě poetickou nádheru Východu.“ (Str. 137)

Druhá část jménem Swannova láska rozebírá důvody, proč se pan Swann zamiloval do Odette de Crécy, jak kvůli ní a salónu Verdurinových, plném směšných postaviček, zanedbával všechny své známé, jak se jeho láska rozvětvila do nečekaných směrů, cele ho pohltila, a také proč postupně přecházela v nekončící utrpení a nejistotu. Trochu mi to přípomínalo Alexandra Dumase mladšího, ale jen trochu. Je tu přímo neuvěřitelně rozebraná pařížská společnost s falešnou konverzací, skrytými motivacemi, předstíráním a záminkami, salóny, plesy, návštěvami a společenskými večeřemi.

Cítil, že často nemůže uskutečnit to, po čem Odette touží, a snažil se aspoň, aby jí s ním bylo příjemně, snažil se neodporovat jejím banálním názorům, špatnému vkusu, který projevovala ve všem a který měl ostatně rád jako všechno, co pocházelo od ní, ba který ho dokonce okouzloval, protože to všechno byly zvláštní rysy, v nichž se mu podstata té ženy zjevovala, stávala se viditelnou.“ (Str. 202)

Třetí kapitola se jmenuje Jména míst: Jméno a vrací se opět k sebereflexi, k tomu, jak velký význam měla jména pro obrazotvornost vypravěče. Jak jména míst, tak jméno dívky Gilberty, do níž se zamiloval. Soužení první lásky, hledání každého náznaku, snaha alespoň se pohybovat na místech, kdy by ji mohl „náhodou“ potkat... A pak člověku pomalu začnou vyvstávat zpětné souvislosti: Vždyť on trpí stejně jako trpěl Swann v druhé části... Gilberta je Swannova dcera... Její matka je Odette, nakonec se tedy se Swannem vzali, i když to na konci druhé kapitoly tak nevypadalo... A počkat, vždyť Gilberta se objevila už v první části... A nemluvilo se tam o tom, že Swanna poslala jeho žena na venkov, aby mohla být s někým jiným? Že by se Swann trápil oprávněně? A hudba, která ho tak v jeho zamilování dojímala, nenapsal ji ten Vinteuil, o němž je řeč v Combray?

Román je mnohem složitější a vrstevnatější, než se na první pohled zdá, a čas s ním strávený ztracený není.

... „a pomáhaly mi lépe pochopit rozpor spočívající v hledání obrazů naší paměti ve skutečnosti, obrazů, jimž vždycky bude chybět kouzlo, kterým je zdobí paměť sama, i to, že nejsou vnímatelné smysly.“ (Str. 348)

Tomáš V. Odaha: o celém sedmidílném cyklu, o prvním dílu.

(Čas to ztracený není, ale je ho spousta. A že bych si ho zrovna užíval, to také ne.)

12345
1236460620000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online