Matthew Hughes, Chris Mann: Hitlerovo Německo

No jo, jenže já myslím, že další dobře mířenou míru nepotřebuju, že se tím co se dělo zabývám dostatečně. A fakt myslím, že by mě to deptalo.
~

Kdepak, a ani to neplánuju.
~

jo, je to ze života, ale kvůli tomu se mi ta kniha líbit nezačne [úsměv]
slovní spojení "anděl smrti" vnímám stejně, ale myslím že je to způsobeno spíš asocieacemi na knihu Geralda Posnera Mengele: anděl smrti.
~

Ale jo, já ho mám taky rád, ostatní knížky jsou skvělé, ale tady mě fakt deptal. Útržek ze čtenářského deníku: "Ale co je hrozné je jak je popsána její naivita a nevinnost. Ona přemýšlí co bude dělat až se uzdraví, poslouchá zvuky jdoucí z kuchyně o patro níž, přemýšlí o Vánocích, těší se na dárky...ale čtenář ví, že nic z toho nebude, že ten anděl je anděl smrti."
~

Jo, jo, jo, to znám, to jsem taky četl takovou jednu pro děti, Jako v zrcadle, jen v hádance. Znáš?
~

Tak tak, mantinely a vyváženost. Jenže to není nic jednoduchého.

Chlapce v pruhovaném pyžamu si podle anotace rozhodně nepřečtu, stačí co jsem si o strašlivých pravdách přečetl jinde. Spojení těchhle hrůz s dětmi špatně snáším...
~

ratka: O vině, vyrovnání se a německém přístupu se píše i v knize http://blog.wuwej.net/2010/01/11/pierre-laurent-cosset-lenka-grafnetterova-jak-ctou-cesi-francouzi-a-nemci-hrabalova-anglickeho-krale.html. Jasně, je to stálé téma, které se řeší pořád, a je to tak v pořádku, protože to je nutné řešit a snažit se tomu předcházet. I když toho Tvoje děcka měla plné zuby [úsměv].
Na postřehu o pořádnosti něco bude, vlastně jsem to také někde zmínil - že největší, nejsystematičtější likvidace páchaly ty nejdisciplinovanější národy. Němci. Japonci.
Jinak ovšem nesouhlasím s představou domestikace, pravidla jsou (měla by být) dohoda, jak společně něčeho dosáhnout. Není (nemělo by to být) to teror, není to svázání a umrtvení.
S nepořádnými, nedokonalými a nezodpovědnými lidmi se možná dá skvěle rozumět, ale rozhodně se na ně nedá spolehnout a to je pro jakoukoliv spolupráci mor.
~

bb: Rozumím, umíme sice vzdorovat mechanismu, ale když přijde nová věc, nový strašák, nemáme na základě čeho poznat, jestli to náhodou není pravda. Ostatně počátek "prasečí" chřipky velmi přesně odpovídal scénáři globální katastrofy a sám jsem si s hrůzou říkal, že "už je to tady".
K tomu mluvení a vystavování zla: Asi ano, ale od malička - v dospělosti už mluvení o něčem jen vede k zapadnutí do hotového žebříčku hodnot (hotového, i když možná proměnlivého).


~

Jago: boom literatury o nacistickém Německu mě překvapuje a trochu se obávám, jestli nesignalizuje něco nepěkného. Snad ne.
Knížka je vynikající, rozhodně doporučuji.

jm: osobní uměřenosti... dalo by se říct porovnáváním jejich činů s vlastním hodnotovým žebříčkem? Víš co je ale na takovém přístupu problém? Že už bych měl být dávno pryč, protože to jakým způsobem např. naši premiéři (od Grosse) vystupují se s mým hodnotovým žebříčkem zrovna dvakrát neslučuje (přitom tu žádný teror není, jen klientelismus a prohnilost).
To řádově jiné podléhání mediální manipulaci je asi pravda, dobrý postřeh.
~

Odpovědi na ty otázky samozřejmě nemám. (Pracovní hypotézu mám, že systémy toho moc nezaručují a že nakonec docházím k tomu zoufalému vše a nic říkajícímu závěru, že záleží na těch konkrétních lidech. Na nějaké osobní uměřenosti všech zúčastněných, o níž je těžké říct, jak vzniká, udržuje se a ničí se).

Nechci nijak relativizovat zlo, co konkrétně páchali, ale konkrétně u těch německých nácků se to asi musí vidět v kontextu toho strašlivýho bordelu, co předcházel - vybičované emoce ve válce, inflace, do toho krize. V reálu toho chvílema asi moc nezbývalo, čeho se držet.

Navíc v kombinaci s nástupem moderních metod mediálního zpracování veřejnosti, na kterou ještě nebyli adresáti zvyklí a asi tomu podléhali řádově víc, než dneska my.
~