Miroslav Fišmeister: Líc al-Chálí

To klidně můžete, ta linie, kdy už něco mažu, je o dost výše.
~

A.P. tak chvíli jsem zvažoval, že odpovím jen tou první větou, ale ta otázka, co se vlastně změnilo, když jsem první sbírky vnímal podobně, je dost zajímavá.
~

Ano, rozumím, ostatně já také nemohu mluvit nijak obecně, celý blog je můj čtenářský deník, tedy mé poznámky a postřehy k setkání s knihami a jejich interpretace. Nemohu nijak aspirovat na obecné hodnocení, recenzování natož kritiku, nemám na to vzdělání ani motivaci. Nemůžu být objektivní (to tedy nejspíš nikdo, ale já to nemůžu ani předstírat :)).
Nejde mi ani o to někoho přesvědčit, ačkoliv mě samozřejmě potěší, když můj text vyvolá něčí zájem přečíst si zmiňovanou knihu.

Vzhledem k osobní povaze zápisků i přístupu může mít to, že mi Fišmeisterova tvorba konvenuje, spoustu dalších příčin. Podobná sada znalostí, načtené knihy, kulturní zázemí, zkušenosti, způsob uvažování, myšlení, ... stovky věcí, co mohou vnímání ovlivnit.

Lukácse neznaje (viz výše to o vzdělání a recenzování), nemohu jeho nalejvárny ani odložení ad acta komentovat. Ale souhlasím, že chybějící "práce" je poznat. Každopádně tak jak jste to napsal v jedné větě, že zasupluje potřeby na úkor práce, to znělo jako vylučující se varianty. Navrhuji to poupravit - poezie ať klidně slouží jako sebestylizace, terapie či ornamentalizace, ať ale nerezignuje na konstrukci.
~

No já myslím, že jediný obhajitelný důvod vzniku takových recenzí je aby měli odborní a sebejistí kritikové co zkoumat, jinak si to vysvětlit neumím... 🤷

Fascinuje mě sóničnost - to jako že "zvukovost"? Musel jsem si článek znovu přečíst, ale stejně jsem nenašel nic o zvukomalebnosti. Chválil jsem malebnost, evokování obrazů, nikoli zvuků.

Tohle je velmi zajímavé, ten popisovaný "nešvar". Takže poezie má být zápas o konstrukci a nic jiného? Nesmí být sebestylizace, terapie, ornamentalizace? S tím nesouhlasím - poezie je přece forma, a vy tady mluvíte o obsahu, nebo důvodu k její tvorbě. To byste zrovna tak mohl napsat, že psaní románu zasupluje potřebu sebestylizace na úkor zápasu o formu.
O co se v tomto tvrzení opíráte, proč to tvrdíte?

Jinak co se týče prvoplánovitosti a neobsažnosti, při prvním setkání jsem ten dojem měl. Postupem času se to změnilo a nemyslím si že to byla osobní vazba a už vůbec ne soucit. Začal jsem jim rozumět, předpokládám. Nebo ne? Máte kromě zmíněných hypotéz ještě nějakou další?
~

Přemýšlím, jestli podobně stylizované recenze vznikají z nějaké osobní vazby na autora recenzované knihy, ze soucitu s autorem apod. V recenzi se stejně jako v recenzované sbírce ulpívá na sóničnosti těch básní, recenzenta sóničnost Fišmeisterových veršíků fascinuje a přehlíží její prvoplánovanost, nepropracovanost, absenci jakéhokoli myšlenkového základu, natož zajímavého. Jestli se bude někdy konat anketa o nejbezobsažnější básnickou knížku po roce 1989, bude tato publikace (a celá poetika tohoto autora) atakovat přední příčky. Nebo spíš zůstane tak nenapravitelně zbytečnou, že se o ní pomlčí snad i v podobné anketě. Snad mají podobné literární výrobky instruktivní hodnotu v ilustraci jistého litěrárně-historického omylu: rozšířil se nám tady takový jeden nešvar, že poezie zasupluje všechno možné (potřebu sebestylizace, potřebu terapie, potřebu ornamentalizovat bídný pozemský život, potřebu ornamentalizovat depresi) na úkor zápasu o konstrukci, formální a v optimálním případě i myšlenkovou (práci). Takové věci, ať se myslí dobře nebo jakkoliv, dopadnou jako vždycky.
~

To mě moc těší.
Čtenář si s těmi básněmi užije! :)
~