Nejprve polovážně o samotné Manon Lescaut (a také trochu o nedávno též referovaném Utrpení mladého Wethera):
Musím říct, že jsem kdysi fakt s vypětím všech sil přečetl jak Nezvalovu, tak původní Manon Lescaut, a dokonce i toho Goethova Wethera. Ale jen proto, abych splnil svou sobě samému uloženou povinnost. Jako já sem sice romantik, ale pro mě to bylo čiré utrpení. O Manon, kdybych nebyl takový slušný chlapec, bych prostě řekl, že to byla otravná píča. Tím chci tedy říct, že to byla egocentrická husa, která se dojímala vlastním dojímáním, což je obzvláště odporné. A ten pičus, co z ní měl horkost? Stejnej budižkničemu jako Werther. V tomto souzním s Tribunem - na světě většina lidí hladoví a bojuje o přežití a po mně se chce, abych byl zainteresován na srdečních hnutích nějakého buržousta či ještě hůř hrabátka, který postrádají i základní instinkty vesnického kocoura? Komu má to jejich kňourání něco přinést? Oč edukativnější je zemité lidové "vyhrnu si rukávy, praštím s tebou do trávy"! Jak se říká ve fotbale: "Nedáš, dá jiná." To to nemohli zkusit na jinou? Každý zboží má svýho kupce, ne? No, ono se to vlastně v tom fotbale říká trochu jinak, ale to je jedno.
A teď vážně o té špatné "čitelnosti" divadelních her:
Já zase myslím, že je to spíš tím, že to vlastně nemá moc formu příběhu jako vyprávění, ale je to téměř celé pouze zápis dialogů (s pár scénáristickými poznámkami, třeba že za postavou X je okno). A to (aspoň mně) nemůže stačit.
~