To není jednoduchá otázka. Ne že by tam nebyly úžasné výhody, ale jak to popsat člověku, který není z oboru... (nemýlím se, že?).
Takže. Klasický vývoj software=waterfall. Na začátku byznys/zákazník řekne, co chce. Byznysový analytik to během nějakého času překouše do techničtější řeči. Milník. Pak na to skočí architekti, návrháři řešení a analytici a během delšího času napíší analýzu. Další milník. Pokračuje se návrhem(design). Tady už se začínají objevovat konkrétní informace, databázové modely apod. Další milník. Jde se do realizace, kde se to programuje. Další milník. Skočí na to testeři. Další milník a jde se do produkce. Následuje velké divení se zákazníka, protože výsledek je úplně jiný, než chtěl. Chyby a nejasnosti se s každou fází zesilují, navíc se obtížně vrací - proto vodopád. A čím později se na rozdíl přijde, tím je náprava dražší. Celý projekt trvá měsíce až roky, a mezitím se trh mění.
Výsledek - 80% takových projektů selže (jsou dražší / delší / dodaly něco jiného než bylo očekávání). Problém je vetknutý do podstaty, protože už na začátku není možné přesně a vyčerpávajícím způsobem říct, domyslet, co všechno se má dodat. U komplexních problémů to není v lidských silách.
Odpovědí je agilní přístup (SCRUM je jedna z nejznámějších metodik, ale je jich takových mnoho). V zásadě místo vodopádu po velkých úsecích se dělají iterace a produkt se vylepšuje přírůstkově. Byznys na začátku nemusí mít jasnou představu, definuje jen to, co chce nejvíc. Po každém sprintu něco vidí, něco dostane - a když je to jinak než zamýšlel, hned se to může změnit. Když se změní trh, jen změní pořadí vlastností, reaguje pružně. Atd.
A k té poznámce o softu - žádný soft za tisíce není potřeba. Klidně se může fungovat s tabulí a papírky.
~