Fíla: myslím si, že je to součást dozrávání, záležitost věku a životních zkušeností. Jestli se nepletu, jsi tak o deset, možná patnáct let mladší - bylo by naopak divné, kdybys tohle téma řešil. S rostoucí zásobou toho, co člověk zažil, začíná cítit potřebu se někde chovat jinak než dosud, začíná vidět hry, které hrával (
http://blog.wuwej.net/2014/04/24/eric-berne-jak-si-lide-hraji.html), vnucené vzory, a začíná mu spousta věcí být jedno (společenské tlaky, nevyslovená očekávání). Změna hodnot - a to, jak být skutečným chlapem, s tím souvisí.
O specificky mých důvodech si můžeme popovídat po mailu.
Ohledně přechodových rituálů, nemyslím si, že vymizely, pořád zůstávají, takové ty základní - zkoušky, maturita, řidičák, svatba (a její příprava), narození dítěte, ... Ani nepociťuju jejich nedostatek. Vidím ale že, pokud žiju ve velkém městě, chybí takové ty cyklické rituály a slavnosti, které se každoročně opakují. Člověk si je musí vytvářet sám, což je náročné, v tradičním uspořádání byly jaksi "out of the box" :)
Zbytek otázek - falešný optimismus a upřímné zoufalství atd. - nemá smysl rozebírat, jsou to názvy kapitol nebo citáty vytržené z kontextu (jakkoliv se v nich snažím zachytit to podstatné,je to zákonitě zdeformované, jednak mnou a mým vnímáním toho, co je důležité, jednak redukcí rozsahu), k jejich posouzení by sis to musel přečíst celé.
sax: to jste vystihl přesně, že nám dějinnost znemožňuje něčeho takového dosáhnout.
Když se ponořím do svého vnímání, vidím navíc rozpor - chci to a zároveň nechci. Cítím potřebu, ano, emoční důvody - ale také cítím (i vím), že mám i potřeby opačné.
Někam patřit je pěkné - ale patřit sobě také.
A teď co s tím... :)
~