pro fialku a saxe:
(...) A víte, jaký byl Chairefón, jak prudký, do čehokoli se dal. A tak
kdysi zašel i do Delf a osmělil se dáti bohu tuto otázku - a opakuji, nehlučte,
občané - otázal se tedy, zdali je někdo moudřejší než já. Tu Pythia odpověděla, že nikdo není moudřejší. A to vám dosvědčí tuhle jeho bratr, protože on sám již
zemřel.
Nuže uvažte, proč to říkám. Chci vám totiž ukázati, odkud vznikly ty pomluvy
proti mně. Když jsem totiž uslyšel ta slova, přemýšlel jsem takto: „Co tím asi
bůh míní a co asi naznačuje? Vždyť já jsem si vědom, že nejsem ani dost málo
moudrý; co tedy asi míní, když praví, že já jsem nejmoudřejší? Vždyť přece
nemluví nepravdu, neboť to mu není možno. A dlouhý čas jsem byl v nejistotě,
co asi míní; posléze s velikým přemáháním jsem se to jal hledat, a to asi tímto
způsobem. Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých, abych buď
tam anebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy a ukázal její odpovědi: „Tento
muž je nade mne moudřejší, a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší." A tu, když
jsem ho prozkoumával - nepotřebuji ho totiž uvádět jménem, ale byl to jeden z
politiků, u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho
zkoumal a rozmlouval s ním -, nabyl jsem mínění, že se tento muž zdá
moudrým, jak mnoha jiným lidem, tak obzvláště sám sobě, ale že moudrý není;
a potom jsem se pokoušel mu ukazovat, že se domnívá, že je moudrý, ale že
není. Tu jsem si tím znepřátelil i jeho i mnohé z přítomných; avšak odcházeje
uvažoval jsem sám u sebe, že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší;
bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého, ale tento se při
svém nevědění domnívá, že něco ví, kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že
vím; podobá se tedy, že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to,
že co nevím, ani se nedomnívám, že vím.
(Platón ? Obrana Sókrata)
~