Dovolím si na okraj poznámku, odkud bych na věc šel já. Pro opakování pravidel (i rituálů), jejich udržení a kultivaci jsou nutné instituce. Věřím, že instituce jsou veřejnou hodnotou, která rozhoduje o kvalitě mého života. Ty instituce mají přitom široký záběr, včetně životních rituálů (soukromý rituál nemůže být v tomto kontextu relevantní, jestli to správně chápu; předpokládám, že jde o rituály s nějakým prvkem veřejnosti a jednotnosti - probíhají veřejně a - zde- pro všechny muže stejně, nebo se o výsledku veřejně ví atd.).
Nedovedu si představit, že bych o psal třeba o rituálech mužství a zcela pominul ty chaboučké a podivné instituce, které je u nás tady a teď dělají. Jsou chaboučké a podivné, ale jsou jediné existující, které nám naši předci dokázali zanechat. Prošli jimi naši předci - a opět bych nemyslel na předky zcela či převážně blouznivě literární jako mezolitici nebo Bójové na Závisti, u nichž je jisté jenom to, že nám nezanechali ani jedno jediné písmeno o tom, co jak dělali a myslili. Předky myslím svého tátu, dědu, jejich bratry, švagry atd. pár generací zpět.
Samozřejmě uznávám, že je znakem každého rituálu, že opakuje formu a časem se vytrácí jeho původní obsah a smysl a je dobré si je připomenout. Stejně bych si nedovedl představit psaní o rituálech bez toho, abych začal od rituálů církevních. Vždyť i ateistický laik (já) vidí, že církevní rituály prostředkují rituály starší.
~