Mou odměnu pošlete někomu jinému

vera: ano, vidím za tím něco jiného.

jago, vera: no já myslím, že klíč k postoji u dárcovství krve se skrývá už v názvu. Dárcovství, jde tu o dar - a přijmout za to peníze se s darem moc neslučuje.
~

Wu: Asi jsem idealista, ale peníze v tomto případě ne.
~

Jago: myslím, že tak je to naprosto v pořádku, že v těch odměnách převládalo ocenění, poděkování. Dostávat místo nich peníze, vnímal bys to stejně?
~

Do doby, než mi v tom choroba zabránila, jsem byl léta dobrovolným (bezpříspěvkovým) dárcem krve. Abych se přiznal, o nějaké odměně jsem jaksi nikdy neuvažoval a ani mě nenapadlo, že v případě jejího přijetí bych mohl být považován za zištnou osobu. On mi také nikdo žádnou odměnu nenutil (pišingry, párek, čaj a nějaké drobné potraviny, které se fasovaly po odběru, nelze považovat za nějakou odměnu). Naopak jsem se nebránil přijetí Janského plaket a když jednou pražský magistrát zakoupil pro dárce krve představení muzikálu Dracula, s radostí jsem se ho zúčastnil.
~

Plynulá hra slov a myšlenek směřujících k dohodě? To bych nazval vyjednávání.
Smlouvání i handrkování mám spojené se scénami na arabském bazaru, a to podle mě legrace není.
Jasně, nákup, přesně tak, však proto tam jdu, že jo :).
(Ad nedůstojnost a wuwej - no jo, no, a to nevíte jako moc velké ego mám! :). Koncept wu-wej už vnímám jako sice hezkou, ale pouhou myšlenku.)
~

Pro mě je smlouvání potupné - chci jednat na rovinu, někdo něco poskytuje, nabízí cenu, já ji akceptuju nebo ne, ale handrkovat se o ni, to je nedůstojné.

To s tím podezíráním ze zištnosti je zajímavé - protože sice jaksi z druhé strany, ale pořád se od tématu zištnosti neodpoutali :).
~

Tak to mě smlouvání irituje (mám někde v seznamu témat na články i tohle, časem se k němu dopracuju).
~

Máš pravdu, dávání i přijímání darů rozhodně není nic jednoduchého (a pořádně jsem si to uvědomil ž v poslední době). Díky za shrnutí a další pohled na věc.
~

fialka: Jenže na takové se nepráší ani doma - a bazar se jich netýká :)
~

Díky všem; dlouho jsem přemýšlel, jestli o tom vůbec psát, je to citlivé téma. Dobře, že jsem napsal, diskuze je skvělá!
(_Zato označování tučného textu má ještě, koukám, nějaké mouchy :-/_)
~

*Linniére*: díky. Při dávání z ruky do ruky to bývá jiné, ale i tehdy se vyskytne někdo - jak popisoval sax - kdo dar neumí přijmout.
Poslání dál snáším líp, že některý dárek nesedne je celkem přirozená věc. Horší je, když ho nevědomky někdo pošle zpátky dárci :)

*Bára*: k tomu pochopení a důvěře, že obdarovaný ví co dělá, jsem se nedopracoval. Máš můj obdiv.

*sax*: jsem rád, že nejsem sám, kdo má takový pocit. A ten zážitek s bruslemi, také jsem se s tím setkal. Dnes zastávám názor, že než aby mi někdo prokazoval milost, když si to vezme, raději to vyhodím. (Jen knížek je mi líto a tak se na ně práší v mém bazaru :)).
Zkoušel jsem http://nevyhazujto.cz, líbilo se mi, dokud se nerozhodli zrušit účty a nutit uživatele přejít na MojeID. Teď holt zase začnu vyhazovat...(_no dobře, ještě je tu http://vsezaodvoz.cz/_)

*vera*: takový přístup, vědomé bránění se návyku, mi připadá až nereálný. Ale kdo ví, možná je mezi námi víc skrytých duchovních mistrů :)

*jm*: ano, určitě, má právo odmítnout a i když to není pro dárce příjemné, musí se naučit s odmítnutím vyrovnat. Uvažuji, co je větší umění, dar přijmout, nebo odmítnout. Jednoduché není ani jedno...

*fialka*: vybírače také nemám rád. Kromě toho, že to obtěžuje a je to potupné pro obě strany, je to i nekoncepční, náhodné.

*jm, fialka*: tak přece je nás víc :).
~

Wu: Přesně tak. Jenže když jdu někomu na pohřeb, jdu se s ním rozloučit (což projevím květinami, i když vím, jak skončí) a nemusím při té příležitosti ještě páchat dobro. V tom souhlasím s jm.
~

Jago: díky za podrobnou odpověď. Ta zkušenost je hodně zajímavá; tedy jsi neměl podobné pocity, naopak jsi to vnímal pozitivně. A nakonec to stejně nedopadlo... ale nejsem si jistý proč, kvůli tomu, že Ti tím brali možnost přijít s květinami?
K poznámkám k pocitům - poznámky jsou výstižné, racionální a souhlasím s nimi. Ale pocity se rozumem moc neřídí...
Lokálnost - přijde mi správné začínat od svého okolí, ale samozřejmě sloninec s adopcí srovnání nesnese. Racionálně odpovědět neumím.

Tribun: sympatický pohled. Že dotyčný je přesvědčen, že někdo jiný to potřebuje víc, je jasně patrné, o tom nepochybuji, ale stejně se mi nezamlouvá, že to chce po mě.

(Rozepsaná odpověď ze včerejška. Pak vypadl proud - ale firefox kupodivu neodeslaný formulář udržel... další odpovědi budou večer.)
~

Jsem lakomý, takže se mi to nestává. Takže čistě v hypotetické rovině: odpověď obdarovaného se mi nelíbí.

Na straně obdarovaného, pokud bych se necítil dobře, že mi někdo dává dar, tak bych poděkoval a odmítl. Obdarovaný má naprosté právo dar odmítnout - protože to zavazuje a z určitého pohledu může ten obdarovaný to vnímat až jako svého druhu agresi. (Mám dojem, že jsem četl od nějakého českého antropologa asi o Papui pozoruhodný paradox, že tam některé přírodní národy pomocí darů bojují o moc, protože s darem je spojen morální závazek dát též dar, takže velkými dary se soupeřící rodiny v obci vzájemně ekonomicky likvidují.)

Na straně dárce nechci žádné pokyny, komu mám co posílat - ať si trhne nohou a nikomu jinému bych nic neposílal. Darování člověk dělá kvůli vlastnímu dobrému pocitu, že silně přesvědčen, že právě tento účel je dobrý. Za tím je nějaká rešerše, úvaha, nadšení se pro konkrétní věc, životní zkušenost, odhodlání se.

Pokyn poslat prachy jinam je naprosto mimoňský, protože předpokládá, že dárce chce jen obecně páchat dobro, a je mu úplně ukradené, jakým způsobem.
~

Ano, také se mi stalo totéž co tobě, trochu mě to zaskočilo, ale chápu to a vážím si lidí s dobrým srdcem. Předpokládám, člověk, který takto nechá poslat svou odměnu dál, má nějaké vazby na koncového příjemce a peníze tedy jdou do správných rukou.
~

Dobrá myšlenka! A pěkně napsaná.

No, mě se tohle (většinou) nestává. Když někomu něco dávám, dávám mu/jí/jim to do ruky s tím, ať bere a pak sám rozhodne, co s tím udělá. A už nechávám jen na obdarovaném, zda si dar ponechá, předá dál, nebo vyhodí...

Lidi, co to pošlou dál, velice obdivuju, protože většinou mají nadbytek pro druhé (nikoliv ve smyslu materiálním). Já sám to ne vždy umím. Říkám si, že pokud oni, kteří sami třeba mají málo, a navzdory tomu se toho dokáží vzdát a dát to někomu, kdo to potřebuje podle nich potřebuje, jsou (duševně) někde, kam já chci taky. No a nakonec si vychutnávám to, že jsem udělal radost namísto jednou, jak jsem zamýšlel, hnedka dvakrát (radost a dobré dojmy tomu, kdo posílá dál, a tomu, u koho to nakonec skončí).

Takže za sebe musím říct, že je to tak v pořádku. Jiná situace je samozřejmě, pokud je to dar speciálně pro tu obdarovanou osobu a je pro mě důležité, aby si dar ponechala. To mě pak trochu mrzí. Ale to se zase nestává nijak často, pokud je dar v tomto duchu předaný.

(Při čtení jsem si vzpoměl na film Pošli to dál - takže Ti děkuju za inspiraci na pěkný filmeček až budu mít volný večer s přítelkyní.) :-)
~

Osobně se mi nic takového nestalo, takže mohu hovořit pouze hypoteticky, ale asi bych to pochopil úplně jinak, totiž tak, že dotyčný je přesvědčen, že někdo jiný potřebuje pomoci více a to, co od tebe dostává darem, chce tvým prostřednictvím darovat někomu jinému, koho považuje za potřebnějšího. Mohl by to udělat sám, ale pak ty by ses nikdy nedozvěděl, že on na tom není zase tak špatně a někdo jiný potřebuje pomoci více. Mně to přijde jako celkem sympatické gesto.
~

Uvedu svou zkušenost: Stalo se, že zemřela manželka mého poměrně vysoce postaveného italského kolegy. Obdržel jsem smuteční oznámení, v němž kromě různých technických detailů (kdy a ve kterém římském kostele se pohřeb koná) byla i zajímavá prosba: Neposílejte květinové dary, místo toho pošlete nějaký obnos té a té nadaci. Řekl jsem si, že je to zajímavý nápad, protože všichni víme, jak skončí květiny, darované při takové příležitosti. Nakonec jsem však nic neposlal, a to nejen proto, že mezibankovní převod několika desítek eur není nejlevnější. Kdybych totiž byl v době pohřbu v Římě, přišel bych na něj s kyticí, i když by to bylo iracionální.
A teď ke tvým pocitům:
Dotčená ješitnost: Pokud mi ten dotyčný nesdělí (nebo aspoň nenaznačí), že mé ocenění je pro něj nezajímavé, nemám se co urážet. Co když i on má svou hrdost?
Rozhodl jsem se špatně: Asi ano a důvod může být stejný, jako v předchozím.
Ztráta svobody rozhodování: Já osobně bych ji necítil, ale také bych dost váhal, zda svůj dar přesměrovat. To ať si udělá obdarovaný a ani mi o tom nemusí říkat.
Narušování lokálnosti: Hmm, a co je to to "naše okolí" a proč bych se měl zaměřit jen na něj? Je lepší adoptovat na dálku nějaké africké dítě, nebo přispět na povodňové konto, nebo poslat peníze na nový sloninec v pražské zoo, který si mohu prohlédnout?
~