Morální autorita

Nic vnějšího, jen to, co vím nebo cítím.
Hm, ano, je to možné.
Díky.
~

Autorita ano, ale morální?
Určitě přítomnost mezi nimi ukazovala konzistenci. Rozkazy i jeho chování byly v souladu.
~

Při čtení Tvého článku a i komentářů se mi bůh ví proč v hlavě honila myšlenka na válku a vojáky. Pro ty řadové, co na frontě sloužili jako potrava pro kulomety, když byl mezi nimi i velitel, tak určitě měl daleko větší přirozenou autoritu, než ten co se krčil v teple někde v týlu. Vojáci si mohli říct "tý jo taková frčka, brodí se tady bahnem a nasazuje krk stejně jako my". Potom takhle namotivovaní/zmanipulovaní vojáci dokáží neskutečné věci.
~

všichni: díky za zapojení, velmi zajímavá diskuze, zajímavé pohledy.
A pro mě zjištění, že bych si měl rozhodně nastudovat nějakou knihu o etice :)
~

Tribun: Morální autorita je někdo, na koho deleguješ vlastní morální rozhodnutí. - to je pěkná definice, vystihuje to intuitivní chápání pojmu

Lafi: asi jsem tam tu pravdu neměl motat. Myslel jsem tím určování toho, co je správné, od keců je to myslím dost daleko.

vera: pěkná charakteristika, obzvlášť tohle: nikdo, na koho deleguji svá rozhodnutí - spíš podle koho si je mohu porovnat, nezbavuje to zodpovědnosti

Jago: užitečné heslo, budu si pamatovat
podle Tvé definice bych měl problém spíš s tou morálkou, než s autoritou. Všeobecně uznávaných je spousta, ale jestli konají v souladu s mravním uvědoměním... obzvlášť když teď už začínám pochybovat i o té univerzální pravdě :)
~

První, co nám na fakultě vštípili, bylo heslo Vím, o čem mluvím. Podíval jsem se tedy do slovníku, co je to vlastně ta autorita a našel: 1. všeobecně uznávaná vážnost, úcta, váha, moc; rozhodující vliv. 2. obecně uznaný znalec, odborník; představitel uznávané moci, vlivný činitel.
Pak jsem se podíval, co je to morálka: 1. souhrn mravních zásad; mravnost. 2. plnění povinností vyplývajících z mravního uvědomění; kázeň.
Když jsem si to spojil dohromady, uvědomil jsem si, že vlastně žádnou morální autoritu ve smyslu těchto definic bezvýhradně neuznávám, protože ne vždy se ztotožňuji s tím "všeobecně" a nemíním si vymýšlet další (vlastní) definici autority.
~

Spíš bych se nejdřív zamyslel, co to vlastně ta morálka je, co představuje. To slovo mi připomíná jakýsi soubor nepsaných pravidel. Něco ve smyslu, ženy a děti dopředu, starší pustím sednout, krást se nemá, atd. Pokud se tak člověk bude chovat, nejspíš si vyslouží uznání a lidé o něm budou mluvit jako o hodném. To ale neznamená, že se stane autoritou. Bude ještě potřebovat cosi neuchopitelného, někdo tomu říká osobnost/autorita.

Čím víc o tom přemýšlím, vychází mi že morálka nemá s pravdou moc společného. Člověk se může chovat morálně, ale jak obrazně "otevře pusu" nemusíme se stačit divit. A přesto si to neodporuje. Když to shrnu morálka = činy, pravda = kecy.

Takhle to dopadá když analytická dušička začne filozofovat :-)
~

Ona nakonec tou autoritou nebudou ta data, ale ten, kdo je předkládá, protože jde o to, že mu věříš, že je dobře vybral a dobře vyhodnotil. Morální autorita je někdo, na koho deleguješ vlastní morální rozhodnutí.
~

jm: tohle mě vůbec nenapadlo - uvažoval jsem opravdu o nějaké ikoně, velkém vzoru. Ale zase, bude to pak ta morální autorita, velký vzor, nebo jen někdo, kdo se zrovna v dané situaci zachoval přesvědčivě? Neměla by autorita být platná déle než v dané situaci?

tribun: ale souhlasíš, že už se to intuitivně chápanému pojmu morální autorita vymyká?

Král Alobar: možná se dá sdělovat činy, vyplyne jaksi z pozadí toho, jak se člověk chová a co dělá.
Takže, když odhlédneme od Boha či Reality, by morální autoritou byl někdo, kdo jedná v souladu s Realitou? Např. taoistický mudrc?
~

Ona ta Pravda je myslím v jádru nesdělitelná a ta nejhlubší Pravda se dá sdělit jen mlčením. Hlásat se tak dají jen věci typu "tohle a tohle není pravda" - tzn. lze nějak dekonstruovat ty sračky, lze odhalovat to, co je špatně a pak lze tak maximálně házet lidem nějaký neurčitý vodítka. Pravda je jednoznačně jenom jedna, ale ve světě postmoderny, kde se jede na názory a na každou "pravdu" existují protiargumenty, prostě tu Pravdu už dávno nelze sdělovat (těžko říct, jestli to vůbec kdy šlo). Pak už je to fakt na každým, jestli chce tu Pravdu cejti nebo ne.

Jedinou morální autoritou je tak Realita samotná. A řekl bych, že tohle je za tím označením Bůh a proto byl Bůh vždycky tou nejvyšší morální autoritou. Prostě nic jinýho, než Pravda jako taková tou autoritou bejt nemůže...
~

V tom případě bych řekl, že jsou pro tebe morální autoritou fakta.
~

Když bych se krátce zamyslel anketně, jak je to u mě: známé osobnosti asi těžko, přeci jen média tu máme už pár let a už jsem se naučil nedůvěřovat. Morální autoritou pro mě bude asi ad hoc každý z přátel nebo kolegů, kdo ke mně v tomto smyslu přesvědčivě promluví nebo se nějak zachová. To bych ignoroval těžko.
~

Tribun: takže ne přijetí a důvěra v jeho názory, ale jeho síla dovést mě k tomu, abych své názory změnil (sám). Ale není to málo? Když přijde neznámý vědec s výzkumem a statistikou, která se nedá zpochybnit, takže změním názory, ještě to z něj morální autoritu neudělá...

sth: Masaryk asi ano, ale přece jen je nám vzdálený, kontextem, časem... Možná Čapek je blíž, ale i tak. Ani Havla nedokážu moc posoudit, jeho názory mě jaksi míjely, ne obsahem, já se je ani příliš nedozvídal. Dozajista chyba, ale i tak pochybuji, že bych začal vzhlížet.
Ano, bible a celý kulturní svět postavený na křesťanství, tehdy to bylo jasné - autority i to, co je správné a co ne.

Janika: myslím, že zmínka o cítění je důležitá - možná je celé tohle uznávání morální autority podobně jako náboženství založené na citu. A tedy ten, kdo nemá sklon, či spíše schopnost, uvěřit, nemívá ani morální autority.
~

Já bych morální autoritu definoval asi tak, že je to člověk, který tě svými slovy přiměje k tomu, abys zpochybnil a možná si měnil své dosavadní postoje, někdo, kvůli komu přehodnotíš své vlastní "dobro"/"zlo".
~