Neříkám, že jsem se nějak zvlášť zamejšlel nad tím, jak tohle funguje, ale co mě tak napadá k tomu:
Nevím teda, jak si původně v tomhle kontextu přišel na tu "kompenzaci", ale je to fakt principielně nelogický, aby to fungovalo tak, že psychika si to jaksi sama od sebe "přetočí" na druhou stranu a ty vyjádřit opak toho, co cejtíš, abys to jako v realitě kompenzoval. Myšlenka je to zajímavá, ale v praxi je to tak jak je popsáno v tý části "Lapač emocí" a takhle prostě vzniká naprostá většina audiovizuálního umění. I pak hudba třeba a ten film prostě nějak odráží rozpoložení toho, kdo to vytvořil a ne, že si tím ten člověk něco kompenzuje. Tady není důvod, aby to, co z tebe při pociťování emoce nějak vycházelo, končilo v realitě jako opak toho (specielně když je to samovolný kreslení).
Ano, je to autoterapie zároveň, ale terapie ne "protipohybem", ale prostě tím, že se ta emoce jakože "odžije" řekl bych. Samozřejmě tohle je hrozně zjednodušenej přístup a nedá se asi úplně říct, že když si doteď kreslis příjemný obloučky a uklidňující tvary, že si jako "byl uklidněný a v příjemné pohodě" - a proto si kreslil příjemné věci - a teď ten bubák znamená, že tě dostihl nějakej dlouho potlačovanej démon. Bude to patrně podstatně složitější, byť i tohle je docela dobrý k zamyšlení, proč se ti najednou tohle zjevilo pod rukou... náhoda to samozřejmě není.
Zkusím to nějak úplně jednoduše ty emoce rozebrat: Každá emoce generuje energii. A s tou energií se něco musí stát, tzn. ta energie musí být na něco použita, něco ta energie musí ovlivnit, do něčeho se transformovat, na něco někde zapůsobit. Ta energie má vždycky někde nějakej impact - přestože je zároveň ta energie "vyprázdněna" tím daným kanálem. Neboli ta energie byla spotřebována na vytvoření toho obrázku, emoce tím byla odžita, má to terapeutickej efekt, ale to neznamená, že to celý nemá zpětnej vliv na tu psychiku jako celek (a v tomhle případě to má i vědomej vliv dokonce, protože je jasný, že démon je nějakej, v tvým případě ne úplně obvyklej, signál). Každej ten obrázek tě zase zpátky ovlivní, tzn. ta emoce se v podobě toho obrázku zase dostane zpět do hlavy, ale jde o to, že to asi člověk tím přenesením na papír nějak "zpracuje" a dá tomu formu a když to vidíš zformovaný před sebou, tak se s tím pak dá i líp pracovat.
K tý kompenzaci ještě: Jestli je psychika možná něco kompenzovat (přetáčet na tu druhou stranu), tak je to tak maximálně to, co způsobilu tu emoci, ne ta emoce samotná. Prostě pokud cítíš nenávist, tak ta psychika negeneruje jako kompenzaci lásku, ale vymezuje se vůči PŘÍČINĚ tý nenávisti a snaží se vyrovnat s ní! Nějakej debilní příklad když vezmu, tak když tě bude v práci srát šéf (a tenhle případ bude generovat emoci "nenávist"), tak to prostě nevykompenzuješ tím, že budeš s manželkou pracovat na vašem vztahu (a generovat "lásku"). Respektive nevyřešíš to tím, že (když to teda zkvantifikujeme) vezmeš stejný objem lásky a "vykompenzuješ" tím tu nenávist a tím se jako dostaneš do rovnováhy. To ani omylem. To by se ti hlava dostala akorát do ještě větší spirály. Jediný, co psychika umí je se snažit nějak vyrovnat s tím, že tě sere tvoje práce a zmenšovat ten objem generovaný nenávisti (snad to je alespoň trochu pochopitelný, co chci říct).
No a co se mě týče, tak se víceméně "bojím" kreslit, dostanu se k tomu vždycky jednou za čas, a cokoliv, co vyplodím, na mě má v podstatě výlučně zneklidňující efekt, a tý výsledný kresby se částečně bojím a částečně jí nesnáším a nelíbí se mi to...
~