Adaptabilita psychiky a duševní stavy

V klidu, ona už na novým blogu sama v nějakým postu psala, že je to bývalá Darkness...

A mám dokonce pocit, že jsem na nějakej "dark blog" kdysi narazil, ale tenkrát jsem to zavrhnul s tím, že je to krávovina.
~

Jé, já automaticky použil její předchozí nick, zapomenuv na novou identitu.
Máš pravdu, syntéze obou extrémů je a musí být extrém, musí je překonat, zbavit se jich nebo pohltit, být víc než jeden nebo druhý.


~

Jako já to chápu, jak si to myslel a je správný nevolit jeden nebo druhý extrém, ale ta syntéza těch dvou extrémů sama o sobě je naprosto brutální extrém. Tzn. ano, nedělat to jako Darkness, která jde ode zdi ke zdi, od Boha k Ďáblu, ale rozhodně je potřeba jít do extrému a ty věci dělat hodně jinak, než se dělají normálně. Byť právě tehdy jsou tam ty kolečka "ode zdi ke zdi" strašně nebezpečný a člověk do nich velmi rychle padá (vím to z vlastní zkušenosti, přesně s tímhle bojuju pořád, ale alespoň to neoslavuju na blogu jako to dělá ta neukojená pětadvacítka).
~

Mordemy:

ad Darkness - ty poslední články jsem ještě nečetl, ale jinak souhlas - kolikrát v úžasu zírám, jak dokonale se jí povede vidět sebe samu v dané situaci, zanalyzovat, pochopit. A pak to otočí do dalšího extrému. A tak pořád dokola a dokola. A psychika dodává další a další obsahy... Jsem zvědav, kdy jí dojde, že chce a potřebuje obojí, i ten idylický, i ten rozervaný život, racionálno i magii, a začne pracovat na syntéze namísto explozivního splachování jednoho či druhého do záchodu.

Co se týče odkazovaného článku, nemyslím, že by to závěr pohřbíval. Možná je to neobratná formulace, "sám sebou", ale to hlavní - nevolit jeden nebo druhý extrém (protože to zákonitě vede k neúplnosti) - tam je.
~

Ty jo, teď jsem si přečetl ten starší článek, co na něj odkazuješ a je to celou dobu dobrý, super, dobrý a na konci ta věta "Po pravdě, stejně si myslím, že je lepší zůstat sám sebou, nenafukovat se ani nesplaskávat." to celý totálně pohřbí. To je fakt jak naše oblíbená Darkness. Strašný.
~

Ona "Darkness" (ten její původní blog jsem nečetl) se teď hodně zesírá zdá se mi. Vždycky napíše něco přesnýho, a pak to zazdí tím, že teď teda bude hledat nějaký dokonalý šukání nebo tak něco. Ona má v hlavě pořád nějakej ideál, nějakou představu dokonalosti, kterou se snaží naplnit, a vždycky jí dojde, že je to blbost, to, co jí secvakne perfektně popíše v článku, a vzápětí to dalším článkem pohřbí a jde ten ideál hledat znovu a jinde. Teď ta její poslední série postů o sexu se absolutně nedá číst, to je sračka za sračkou a ona se v tom ještě vyžívá. Má prostě normálně pokorně řešit svůj problém a ne psát ódy na svoje perverze. Přestal jsem teď u ní komentovat, protože už bych musel bejt jen hnusnej a psát, že tohle je naprosto mimo, co tam teď předvádí. Komunikoval jsem s ní pár týdnů zpět i po mailu, kde samozřejmě holčička přesně popíše, v čem je její problém, ale pak si jde zpátky na bložínek a píše de facto jen o tom, jak strašně potřebuje někoho, kdo jí ošuká přesně tím způsobem, který ona potřebuje. To je prostě další příklad toho, o čem píšeš v tomhle článku. Jakmile si ty věci člověk začne vynucovat, přestává to fungovat...
~

Tribun: hm, to je fakt - vlastně cokoliv kolem sebe vidíme je dané psychikou, ať už naší, nebo cizí, a tudíž je to také zmítáno stejnými problémy, neurózami či sugescemi.

kryska: fakt? Hm, je to trochu neosobní text. Ale neděje se nic, co by nějak vybočovalo z všeobecného marasmu :). Ještě si přečti níže odpověď Mordemymu.

Liška: ona ta pružnost něco stojí, energii, námahu, a tak tu máme ta zaběhaná schémata, autopilota. Který to klidně napere do zdi.

Mordemy: to víš, blíží se Vánoce :). Přímo dárek to není, ale trochu s tím souvisíš - uvědomil jsem si tu adaptabilitu při přemýšlení o synchronicitách a také při sledování Darkness a jejích peripetií.
Popírání ega nebyla narážka na Tebe, když jsem pak hledal další ukázky té adaptability, vzpomněl jsem si na duchovní literaturu devadesátých let i na svoje řekněme pokusy. K popírání ega ještě tenhle článek: http://blog.wuwej.net/2006/02/20/zbavit-se-ega-nebo-ho-krmit.html
Díky za doplnění z psychoanalýzy; nerovnováha dvou sil, ať už se jmenují jakkoliv, leccos vysvětuje.
~

Teď čtu co píše Tribun: "jaká je naše psychika, takový je do jisté míry i svět, ve kterém žijeme" - tohle je podle mě naprosto zásadní a klidně bych byl radikální a říkám, že nejen "do jisté míry", ale absolutně na 100% (psychika nebyla utvářena podle ničeho jiného, než právě podle světa, ve kterém žijeme). A celej lidskej život je o tom co nejvíc přizpůsobit naší psychiku světu, ve kterým žijeme (obecněji prostě tomu, jak funguje realita a celej tenhle Vesmír vůbec).

A jenom díky tomuhle pravidlu je pak vůbec možný tu lidskou psychiku zpětně nějak analyzovat a popisovat.
~

To vypadá málem napsaný jako dárek pro mě tenhle článek...

Takže teda něco z psychoanalýzy: Všichni v sobě máme životní energii, která nás pohání. Ta energie se samozřejmě projevuje v psychice. Freud tý energii říkal libido. Velmi známým projevem tý energie jsou sexuální tužby, ale zdaleka se nejedná jenom o "sexuální energii". No a základním znakem týhle energie je, že je (téměř doslova) "lepkavá", nebo-li že má tendenci ulpívat (!) na věcech (jevech, lidech...). A v tom úplně nejzákladnějším významu jsou veškerý průsery člověka spojený s přílišným ulpíváním na věcech (s urputným zaměřením tý energie jedním směrem nebo na jeden objekt v realitě). Samozřejmě problém je v tom, že ta naše energie tohle prostě má tendenci dělat a my máme tendenci žít takovým způsobem, že si tvoříme cosi jako "životní jistoty", na kterých se pak zasekáváme. A může to bejt skoro cokoliv, od představy normálního života, přes rodinu, ženskou, dítě, ale třeba i osobní názory, postoje a obecně mindset, kterým poměřujeme realitu.

Druhá věc je, že lidská psychika NENÍ v rovnováze a základní stav lidské psychiky není "klid" nebo tak něco, ale je to spíš cosi jako dvě navzájem obíhající planety, který se mají co nevidět srazit. Protože ta energie má i svojí temnou stránku (Honza Stern to nazval "černé libido", Freud tomu říkal "pud smrti") a neustále se nás snaží stáhnout na cestu sebedestrukce (která se nejsnadněji provádí tím, že to "přeženeme", jak píše Wu, tj. že necháme naší energii na něčem příliš lpět). Takže naše psychika chce zároveň žít a zároveň umřít (doslova zničit sama sebe). A co je obzvlášť šílený, tak v zásadě veškeré pozitivní hnutí naší psychiky pramení nikoliv z "podpory života", ale z "vyhýbání se smrti" - což není tautologie a není to úplně to samé; protože z toho vyplývá, že pro naší psychiky je přirozenější zničit sebe sama, než se snažit udržet pohromadě a v chodu.

Takže například to popírání ega bude fungovat jen v případě, že jediné, o co se budeme snažit, je na tom egu tolik nelpět. Jakmile se ho člověk bude snažit "aktivně popírat", tak přesně, jak je to v článku, ego se za chvíli objeví někde jinde (protože paradoxně nelze vyloženě vědomě podporovat tu temnou energii, sebedestrukcí a temnotou se pouze lze nechat vědomě stáhnout do jejích pařátů). Takže pokud tohle byla narážka konkrétně na mě a mojí "duchovní cestu v níž popírám ego" nebo obecně na tenhle typ lidí, tak je to prostě celý trochu špatně pochopený. Nemůžu samozřejmě popírat ego. Ego je jakoby to jediný co mám. Ale co můžu dělat je nepřikládat pod kotel tomu ulpívání na vlastním egu. O to tu jde. Prostě neřešit tolik sám sebe a vlastní identitu a vlastní roštěpení (ty dvě obíhající planety pudu života vs. pudu smrti) a jít dělat něco jinýho, třeba na něčem makat v realitě. Ve chvíli, kdy člověk přestane bejt takovej sobec, tak to "oproštění se od ega" přijde jaksi mimochodem a ze strany samo. Ale je to samozřejmě naprostý šílenství snažit se "aktivně popírat ego", protože to je prostě jen brutální lež na sebe samýho; člověk si jen hraje na to, že "nemá ego" nebo tak něco a nakonec se mu to někudy vrátí zpátky a dostane to dost nehezky omláceno o držku. Zkoušel jsem to a fakt to nefunguje a je to na úrovni toho snažit se žít výhradně podle "pravýho self" (viz. knížka Rozdělené Self od R. D. Lainga, kterou jsem pár let zpátky schrastil z Wuwejova knižního bazaru).
~

ad "Pružná psychika je nevýhoda, která nás může dovést třeba k vypěstování neurózy, ale zároveň i obrovská výhoda..."

A naopak neuróza také vzniká z nepružnosti psychiky, ze starých "formátů" nebo jak to nazvat - vzorců myšlení a všeho, které už nejsou aktuální, už nefungujou, jsou z nich nesnesitelné symptomy, pseudo-dilemata. A pak ta pružnost psychiky je přeformuluje, odstraní; což sice bolí, ale pak je lépe.
- hodně zestručněně řečeno

~

Jak říkávali naše babičky, člověk si zvykne i na šibenici (tehdy se ještě věšelo, dnes jsme se obloukem vrátili k osvědčenému institutu vyhnanství). Ale ono je to logické, protože jediný svět, který máme k dispozici, je ten zprostředkovaný (nebo vytvořený?!) naší psychikou, takže nutně musí platit, že jaká je naše psychika, takový je do jisté míry i svět, ve kterém žijeme.
~