Steve Biddulph: Proč jsou šťastné děti šťastné

Tribun: myslím, že je to tak, jak píše Janika.
A jak odlišit pravidla od drilu? Záleží jak dril vnímáš, pokud je dril neochvějné trvání na pravidlech, pak se odlišit nedají. Ale píšeš "kasárenský", to by mělo jít odlišit - v armádě jde o poslušnost a smysl je v pozadí.

Otcové chybějí určitě, buď zcela u rozvedených rodin, nebo fakticky tam, kde má kariíra přednost před rodinou. S výchovou v historii máš možná pravdu, otcové nevychovávali - ale u rodiny býval děda a tak model chování měli od koho pochytit.


Janika: to je moc pěkné - ale jde to vůbec naučit?
~

Tribune, já tomu rozumím tak, že těch pravidel, příkazů a zákazů má být minimum, ale ta existující by měla být dodržována.

To o štěstí 2x v titulku mi připomělo jednu dávnou anketu mezi slavnými lidmi, co by chtěli na prvním místě svým dětem dát do vínku, co by je chtěli naučit. Odpovědi byly různé. Mně se na celý život zapsala do paměti ta Jeana Paula Belmonda: "Chtěl bych své děti naučit, aby byly šťastné, aby měly rády život."
~

No jo, ale jak odlišit pevná pravidla od kasárenského drilu? A nepíše se snad zase v jiných knihách, že dítě potřebuje volnost, už jenom proto, aby se naučilo odpovědnosti za svá rozhodnutí a tomu, že činy mívají následky?

Jinak jsem měl nedávno zajímavý zážitek. Byli jsme s dcerou v bazénu a ta se tam velice rychle (jako obvykle) skamarádila s nějakým chlapečkem, který tam byl jen s matkou. Tak jsem si nimi začal blbnou s oběma a najednou jsme s překvapením zjistil, že na mě ten kluk docela visí, jako kdyby mu chyběl táta.

Možná je to normální, ale pocit, že se nějak přestává dostávat otců, ve mě zesílil. Přitom otec ve smyslu ten, který vychovává děti, je poměrně moderní vynález, v historii se otcové o děti nikdy příliš nestarali, protože buď lovili, nebo válčili, nebo to prostě bylo pod jejich úroveň.
~