Super post.
Všecny velký náboženství popisujou totéž - realitu a svět, ve kterém žijeme. Bylo by hodně divný, kdyby se jednotlivý náboženství v zásadních věcech rozcházely. Nebo-li všechny náboženství mluví skutečně o tomtéž - o Bohu=Realitě, takže je logický, že docházejí k víceméně stejným závěrům. Tím pádem i ten Michalův výkřik, že Bůh existuje je samozřejmě správnej, protože Bůh fakt není nic jinýho, než symbolický vyjádření světa (s tím, že křesťani to celý vtělili do velký otcovský figury, která se vztyčeným ukazováčkem hrozí, že jestli na tohle lidi zapomenou, budou se smažit v pekle - který je jen tak mimochodem vždycky ve vlastní hlavě).
K Buddhovu číslu 2: "Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších." - tomuhle je myslím dobrý věnovat pozornost specielně dneska, kdy mají lidi v hlavách všechny ty shity kolem životního stylu a toho, co prostě ke svýmu životu "musí mít" (v to počítaje i věci typu pravidelnýho sexu nebo "životního partnera"...). Řekl bych, že ty smyslový požitky nakonec stejně přijdou, ale spíš tak jako bokem, jako taková čokoláda za odměnu, když člověk dělá to, co má.
Tu střední cestu chápu ne jako "průměr" mezi těma dvěma možnostma, ale jako syntézu těch možností, tj. vyrovnání se a přijmutí těch dvou zdí, místo mlácení se mezi nima "ode zdi ke zdi". I ty smyslový požitky je asi dobrý takhle chápat. Není to ani o tom nezřízeně si užívat (nebo chtít si užívat a trpět, protože mi to není přáno...) ani o tom se asketicky držet stranou a odmítat to, ale nějak to zakomponovat do svýho života, ideálně tak, aby to nebylo destruktivní. Což je skoro nemožný... člověk stejně vždycky spadne do jednoho z těch dvou extrémů a třeba co se týče peněz, tak většina lidí pak říká buď to, že je vlastně ani nechce anebo to, že si vystačí s málem (což ani není ta askeze - která stejně nefunguje - to je obyčejná z nouze ctnost).
~