Lidská operační paměť

Askanvia: to je úplně normální, bez zájmu si nezapamatuji prakticky nic. A nejhorší jsou akronymy nebo názvy projektů, to nedokážu. Jo a první dva roky v práci jsem nedokázal souběžně podržet jména ředitelů. Buď jsem si pamatoval jednoho, nebo druhého [smích].
~

jm: hehe, byl to přímo nezapomenutelný článek [úsměv].
Já představu o kruté realitě raného středověku získávám zprostředkovaně přes Žambocha [smích].
~

Wu: Vidím, že s tou vanou jsem se zapsal některých (podobně) úchylným jedincům do dlouhodobé paměti:-)

Já skutečně čtení o raném středověku teprve začínám, protože mě to nikdy nebavilo, ba je mi to (jakožto vděčnému uživateli moderní civilizace) odporná doba. Víceméně si to představuju jako svět berdomovců, tj. kde standard byl smradlavej, nemocnej, lehce hladovej jedinec, a kde člověkovi v průměru umřela půlka dětí.

Jenom je to docela lákavý čtení jako takové oblíbené bojiště, kde zuří všechny moderní ideologoie obzvláště divoce, protože v tý tmě je pro tyhle hráče prostor. Už jsem se zase trochu naučil se pohybovat v knihovně a od minule mám moc pěkné úlovky.
~

jayee: aha, zlobí zápis na disk [úsměv]
~

Wu: Okamžitý jo, ale druhá věc je, že nevim, co mi kdo říkal před minutou :)
~

jm: no, v Tvém případě jsi sice laik, ale s hlubokým zájmem o dějiny (protože člověk, který si do vany vezme historii sporu o smysl českých dějin, rozhodně už není běžný dějepisný kolemjdoucí [mrknutí]). Takže je jasné, že máš jiné požadavky...
Já si u raných dějin přemyslovského státu cením toho, že mi někdo popíše jaké bylo rozložení okolních sil, jaké byly pravděpodobné motivace a když přihodí informaci o alternativních výkladech, je to jen dobře.

Blue: mně se jednou stalo, že jsem se na zkoušení pečlivě naučil dějiny Jugoslávie ve dvacátém století, letopočty jsem si zapamatoval podle intervalů mezi nimi (o rok později, dva roky poté atd...). No a pak jsem se netrefil s prvním rokem, takže všechny byly o rok nebo dva mimo. V půlce jsem si to uvědomil, ale statečně jsem povídání dokončil. Kupodivu si toho nevšiml ani zkoušející [smích].
~

Jo jo, Blue, tak to dopadá, když někdo neví, kdy má zemřít. ;-)
~

Já (=laik) beru dějepis ve vztahu k minulosti podobně jako žurnalisitku ve vztahu k přítomnosti. Je to vyprávění příběhu o nějaké době na nějakém místě.

Jako čtenář rád i v dějepise vidím odlišenou část zpravodajskou od části komentářové. I v dějepise ocením, když věta má konkrétní podmět a přísudek, že někdo něco zamýšlel a něco způsobil. I v dějepise málo cením hru s pojmy.

Poslední dobou jsem si třeba oblíbil raný středověk. U pisatelů o tom období mě málo zajímají jejich názory na souvislosti a moralizování; to se píše lehce, zejména pokud se tím snaží doložit svoje aktuální ideologický hesla. Zato mě velice zajímají výsledky nevděčné práce na zjišťování konkrétních okolností: kolik stálého vojska ten Václav vlastně přesně měl, jak to živil, kolik měl Jindřich, kolik Markomanů sem přišlo, kdo přesně vypálil tu Závist a taky, z čeho v té konkrétní věci ten autor soudí.
~

Tribun: ano, souvislosti, význam a z časových údajů bohatě stačí strefit se do století [mrknutí]. Zrovna teď mám rozečtený Český bestiář od Vl. Lišky, v každé kapitole je tak jeden dva letopočty, zato spousta souvislostí, komplexní informace. Přesn to, co potřebuju [úsměv].

Děd nevěd: hmm, nevím ani jedno [smích]. A jak zapomenout? Na to máme staré dobré destiláty [úsměv].

zcr: jen při pohledu na ty úkoly pod odkazem mě jímá hrůza, natož abych to zkusil [úsměv].
~

Blue, to že byl Albrecht z Valdštejna zavražděn roku 1634 v Chebu je sice zajímavé, ale samo o sobě k ničemu. Důležité je, jakou roli v tehdejším světě hrál a proč byl zavražděn. Jestli to bylo v pátek nebo ve sváte, rok sem, rok tam, na tom zas až tolik nezáleží. Znát letopočky ještě neznamená znát dějiny. Izolovaná fakta jsou k ničemu, i kdybych je znal všechna.
~

No, člověk by měl vědět kdy asi byl manýrismus, či kdy maloval V.V.Reiner a tak podobně. Ale přesné letopočty - hrůzná blbost!
Mimochodem, zná někdo metodu, jak něco zapomenout? [úsměv]
~

mimochodem: http://www.rozhlas.cz/veda/veda/_zprava/424582
~

Bez faktických znalostí těžko kdo nějaké souvislosti dohledá... nebude je totiž mít mezi čím hledat...
~

Všichni se tady litujete, jak máte chabou paměť, a že nic "neudržíte." Dovedete si představcit tu hrůzu, kdybyste si pamatovali všechno? Skutečně VŠECHNO? I to, co dávali před dvaceti lety v televizi, kolik lidí stálo v pátek ráno na zastávce, když jste šli poprvé do školy, nebo co jste měli k obědu každý den za posledních osm let?

A mimochodem - dějepis není o letopočtech, ale o souvislostech. Na letopočty jej redukuje škola, protože to tak má a) jednodušší a b) to po ní chce vláda, protože lidmi, neznajími dějiny, se snáze manipuluje.
~

lojzo: eee, ne že by to nebylo pěkné, ale ... no je to frustrující zážitek, otáčet pořád dokola tytéž karty [smích]. Navíc na zapamatování některých poloh mi jedna paměťová jednotka nestačí...
~

Wu: Trénuj! http://www.sharkan.net/1298-pexeso-pro-dospele (povzbudivý žmurk)
~

Radka, Jago, Blue: s těmi paměťmi je to složité. Hodně propracované to má teorie učebního stylu. Resp. teorie, rozdělení je víc.
Jedno si všímá výhradně způsobu, jakým si věci zapamatováváme, a rozlišuje typy auditivní (poslechový), vizuální a hmatově pochybový. Podrobnosti viz. třeba
http://www.skrivanek.cz/napsali-o-nas.php?sx=265
Druhé rozdělení si všímá spíše principů, které se při učení využívají a popisuje styl reflektivní, aktivní, teoretický a pragmatický. Viz. http://ucitelske-listy.ceskaskola.cz/Ucitelskelisty/Ar.asp?ARI=102632&CAI=2168

Děd nevěd: učení se básniček mi spolu s letopočty vždycky šlo nejhůř. Tedy nešlo. Podobně jako Radka potřebuju informace zařazovat do "kognitivní mapy" [úsměv].

Bohdan Dlouhý: jak píše tresen [smích]
~

Otočíš v Pexesu stejnou kartu JENOM třikrát za sebou? Pche... :)))
~

Cvičení paměti je vcelku prostá věc. Když člověk např. večer ulehne, může si v duchu promítnout celý den nebo když jde do práce či na nákup či kam, může vždy zvolit jinou cestu...Já se učím básničky nazpaměť. Jednak si cvičím paměť a pak, občas, vypadám jako vzdělanec [úsměv].
~

Pod pojmem logicky myslim jen fakt, ze musi mit ta vec nejakou logickou souvislost s necim a pak to funguje. Musi to mit v sobe nejakou vazbu :o) Ja nevim jak to jinak rict.

Mchanicky je, ze se rekne nejaky soubor cisel nebo faktu bez souvislosti a clovek si je zapamatuje. Automaticka pamet. Jsou lide co ji maji. Obdivuji je. Treba herci nebo i hudebnici. Podivaji se na text nebo na noty. A zapamatuji si to. I kdyz to nema zadnou souvislost. Jenom to je.

Treba preklady. Nekdy tlumocim. Nejtezsi na tlumoceni je zapamatovat si text. Zatimco zacinam rikat prvni vetu, ta treti mi treba unika. Neni problem to prelozit, ale zapamatovat si CO je treba prelozit. To je podle me ta slaba mechanicka/automaticka pamet. Kapacita RAM :o) Rychlost vyhodnoceni souvislosti je pak neco jako procesor :o) Ten muze fungovat takyu kazdeho jinak.

A dlouhodoba pamet? tu maji podle me vsichni priblizne stejnou. I se stejnou kapacitou. Mechanismus dlouhodobeho pamatovani ma prekvapive stejny mustr u vsech. Emocionalni (pro nas dulezite veci) si zapamatujeme hned a vetsinou navzdy. I ve stari si vzpominame na situace ktere se nas nejak dotkli pozitivne nebo negativne. A u veci ktere jsou nam lhostejne musime jen opakovat, opakovat a opakovat. Myslim ze tohle maji vsichni stejne. Ale je mozne ze se pletu.
~

O PINech bych radši ani nemluvil. Nikdy nepochopim, proč mam při každý výměně karty jinej. Slyšel jsem legendy o bankovnictví dále od stepi, že člověk dostane od úředníka kartu, pak si vezme stroječek, zadá si PIN, kterej chce, potvrdí ho a je.
~

Wu, mozna. Ale schazi me tzv. mechanicka pamet. Mam pouze pamet logickou. To co se da nejak logicky odvodit to mi funguje perfektne. Treba matematika, ale i treba chemie. Fyzika jen tam, kde se nemusi ucit zpameti. Dejiny hruza, treba letopocty. Memorovat. To nejde.

Povazuji to za lenost mozku. Pohodlnost. Je jednodussi si veci odvodit nez je rikat zpameti. Ale bohuzel pro piny a telefonni cisla je to horsi. Tam si pomaham ruznymi nasobky spolecnymi deliteli. Kdyz vim co s cim odectu a vynasobim tak si vzpomenu. Ale taky ne vzdycky. Naposledy jsem byl v bance trikrat a nic. Potreti me to dorazilo, protoze jsem omylem vzala pin manzela a vubec me nenapadlo ze je to spatne. Uz jsem pochybovala o mem zdravem rozumu.
~

zcr: na hesla mám taky roztomilý systém, jmenuje se KeePass (http://keepass.info/). [úsměv]
~

Na hesla mám roztomilý systém, který produkuje velmi uspokojivé výsledky (velká a malá písmena, mezery, čísla, ale nesmím o tom nic ani naznačit [mrk])... své telefonní číslo jsem si zapamatoval na první pohled... není nijak charakteristické, ale jak jsem ho v té hromádce, co mi nabízeli, uviděl, nějak jsem ho poznal... a bylo.
~

jayee: můžu Ti říkat "paměťová karto"? [smích] každopádně gratuluju k výjimečně dobré okamžité paměti.

Blue: tak tuhle lítost při pexesu jsem já NIKDY nepoznal [úsměv].

zcr: mám spíš potíže s heslem k počítači v práci. Musí být dost složité, každý měsíc jiné a nesmí se moc opakovat. Po návratu z dovolené je to legrace [úsměv]

Děd nevěd: naštěstí máme poznámkové zápisníky! [mrknutí]

Jago: mně drhnou všechna čísla. Svoje telefonní číslo jsem se učil fakt dlouho. Nebo zkratky, ve kterých si anglofonní svět tak ukrutně libuje, to je taky neštěstí. Jediné co si pamatuju dobře, jsou autoři a jména knih [úsměv].

radka: číslo je moc abstraktní, možná proto?
~

Ja koncim kolem trech- ctyrech cisel. Takze kdyz vytukavam telefon, tak na trikrat. A jeste mam nejakou poruchu pozornosti, takze se u toho spletu. Pin musim mit napsany a nepamatuji si ani svoje rodne cislo. Nevim presne jak to funguje. Behem vteriny se mi vybavi vsechny mozne souvislosti a reseni nekolik kroku dopredu pri zvolenych kombinacich automaticky :o) Ale nezapamatuji si pitome cislo.
~

Jak člověk zraje (zní to lépe než "stárne" [úsměv]), operační paměti ubývá a dlouhodobá se jaksi aktivuje. S tím prvním jevem jsou občas fakt problémy a ten druhý je tu příjemný, tu nepříjemný [úsměv].

~

od té doby, co jsem zapomněl pin (a při vzpomínání si vybavil ten od karty pět let propadlé), jsem nad sebou (co se paměti týká) poněkud zlomil hůl [posmutnělý úsměv]
~

Když jsme ve škole zkoušeli, že vyčující přečetl číslo (po jednotlivých číslicích) a ostatní ho měli těsně potom zopakovat, tak většina lidí končila někde kolem pěti nebo šesti číslic, což mi přišlo nepochopitelný... Já se dostal na jedenáct a dál už jsme nepokračovali, protože to ostatní nebavilo :)
~