Já bych pojmenovat nemohla. To může jen autor. Autor ví, co skrze něj procházelo a co se snažil zachytit. Dílo si řekne o jméno samo. Zvnějšku zasahovat nemohu.
Vyjmenovat - to ne, snad jen Lavondyss, Pyramida, ty jsou doopravdy jako pohlazení, které nekončí... Možná taky Bohyně života, taky Ledová víla...... to jsou takové monolity, sochy - ovšem též zasazené v nicotě. Zaráží mě právě, že ty linie u většiny kreseb uvnitř jsou takové hladivé, světlo přechází do stínu a do hloubky, všechno je takové kontinuální... vždyť říkám: pohlazeníčko.... ale pak najednou z ničeho nic sek a říz a konec - nic. Někde dál to vzdáleně navazuje, ale je to něco úplně jiného. Je v tom taková odcizenost, oddělenost od okolí. Rozporuplnost. Pocit vydělenosti. Vnitřní bohatství a hezko, ale vnější odcizení.
Něco tam zoufale chybí. A to chybění vyúsťuje někdy až do agrese, která je však zvládnutá, spoutaná silnou vůlí.
Zatím tak, víc slov nemám teď k dispozici. - Říká ti to něco?
~