Wuwejův zápisník

To jsou těžké otázky, obzvlášť když jsem ten původní komentář moc nepromyslel. Tak jednotlivě.

Z Hrabalova díla - myslel jsem vzpomínkové, útržkové prózy nebo povídky. Ty mě neoslovují, ač samozřejmě poetiku mají.

U Slavností sněženek to byl film, který je pro mě už nějak nekoukatelný. Rázovitost postaviček mi připadá natolik přetažená, až je odpudivá. K větší scéně s "Hanzlíkem" jsem se teď nedostal, tak nevím.

Normalizační vkus, no jo, to je zase tenký led. Myslel jsem na to, že to rezonovalo, pamatuju si jak oblíbený film to byl. Civilnost... vážně byla taková?

aspoň nacházet něco zázračného na tom běžném životě. A to je přesně to, co nacházím v různých formách v Hrabalovi - s tím bezvýhradně souhlasím

Ctihodní mistři školy Wux,
v tento sváteční den dostalo se mi konečně času k návratu k naší krátké diskusi o Hrabalovi.

Nejprve Mistr meče:
"Poetismus (industrialni romantismus) mne hluboce oslovuje, takze raneho Hrabala beru vsemi deseti. S pomalu se rozkladajicim statem ovsem poetismus musel nutne sklouznout do urbexu :o) a tam jiste romantika ano, ale "perlicky na dne" uz v takovem prostredi pusobi spise zoufale..."
Teď zcela pominu, že třeba mně se Perlička na dně líbí, protože to je individuální záležitost, a o to samozřejmě nejde. Jde mi o to časové zařazení Perličky - jistě že existuje řada ranějších Hrabalových textů, ale z hlediska knižní tvorby je to skoro prvotina, zatímco ve Vašem textu to působí, jako by šlo o nějaké pozdní dílo. Nehledě na to, že bych neřekl, že už v roce 1963 se rozkládal stát. A i kdyby ano, co je komu po tom? Kdo se stará o stát?

A nyní Mistr učení tao:
"perličky a zfilmování na jedné straně, jako něco co konvenovalo normalizačnímu vkusu (tuhle jsem si pustil Slavnosti sněženek a po dvaceti minutách to musel vypnout) a vrcholná, vrstevnatá díla jako Obsluhoval jsem anglického krále na straně druhé."
Zde úplně nevím, jak to myslíte? Také Vám vadí Perlička jako taková, nebo filmové zpracování Perliček? A u Slavností sněženek mi to je také nejasné. Jistě, zrovna ony nemají také na csfd příliš dobré hodnocení, jenže:
1. to nic neznamená, protože csfd se dost zvrhlo a poslední dobou tam kdeco hodnotí kdejakej pubertální sráč, pro kterýho je vrchol filmové tvorby Rudá Sonja
2. trochu problém je, že Slavnosti sněženek nejsou původně jeden text, ale soubor ne úplně sourodých povídek, takže film je trochu více Menzelův než Hrabalův, než je obvykle zvykem.
No a hlavně - copa je to za řeči o normalizačním vkusu? Od kdy je civilnost normalizační vkus? Normalizační vkus je Okres na severu, Plechová kavalerie atp. Ne tohle, i když to bylo natočeno v období normalizace. Ve kterém ve skutečnosti bylo natočeno více kvalitních filmů, než po revoluci. Vlastně se to týká i jednotlivých tvůrců - Chytilová, Menzel, ba i Jakubisko šli po revoluci dost dolů.
Možná je se Slavnostmi sněženek problém i v tom, že se ten film označuje za "komedii o sporu dvou mysliveckých spolků nad zastřeleným kancem", což třeba podle mě vůbec není. Pro mě je tam ta záležitost s myslivci jen něco na pozadí (aby taky ne, když myslivci jsou ten největší odpad společnosti), pro mě je to hlavně o "Hanzlíkovi" (bohužel si nemůžu vzpomenout na jméno postavy), tedy o tom věčném snílkovi, který žije v jiném světě, takže jediný na vesnici chodí v obleku, všechno vidí v krásných barvách (i svou vyměněnou ženu, i své řemeslnické schopnosti) a pro své kamarády by udělal všechno (i když on jim je úplně lhostejný, dokonce to někdy i působí dojmem, jako by ho ani nevnímali), což ho nakonec stojí i život. A pak je to pro mě o tom ranním kuropění a mlhách, které jsou i mou radostí na jaře a na podzim. Stejně jako uzení. Ano, jednou z mých největších radostí je vstát ve 4 ráno, za svitu hvězd roztopit udírnu, dát do ní voňavé ovocné dřevo a z dílny přinést připravené klobásy, zavěsit je do udírny, a pak tam s nimi procházet hodinou mezi psem a vlkem, kdy se z polotmy ozývají zvuky z jiného světa, a já u toho piju (podle teploty) pivo nebo rum a udržuju správné teplo lůna udírny a v 8 ráno už jsem tak opilý, že lidem výjimečně připadám i příjemný.
O tomhle je totiž pro mě Hrabal - o tom drobném životě, ze kterého mám už řadu let radost i já. Seru už na velké myšlenky a na velké příběhy. K čemu takové věci jsou, když pak člověk umírá ochrnutý ve vlastních sračkách a nemůže už ani nijak to svoje utrpení ukončit? To, co je důležité, je aspoň nacházet něco zázračného na tom běžném životě. A to je přesně to, co nacházím v různých formách v Hrabalovi.
Klíčem k Hrabalovi je pro mě trilogie Svatby v domě - Vita nuova - Proluky.

Vlastně jsem zatím narazil jen na jeden problém s Hrabalem - a tím jsou (což vám bude možná připadat divné) Ostře sledované vlaky. Ne že by tam ta hrabalovská poezie dne vůbec nebyla, ale nějak ji přebíjí přítomnost příběhu. A mě tam ten příběh nějak nezajímá. Nevím čím to je. Mám z toho podobný pocit jako z Kundery. Pokoušel jsem se o něj několikrát, ale prostě mi jsou ty jeho příběhy úplně u prdele. (Ale fakt je, že u toho Kundery se mi do toho může mísit to, že ho nemám rád, protože píše francouzsky a vůbec je to eklhaft člověk).

Vlastně jsem toho z Čapka moc nepřečetl, rozhodně ne v poslední době, kdy mám přece jen trochu větší rozhled než dřív. Teď vlastně ani nedokážu pořádně posoudit co píše A.P., že nejsilnější je v slovní drobnokresbě.

Líbí se mi saxovo propojení čapkismu, werichismu, horníčkismu až po hrabalovštinu. Dívat se na ně jako na jednu linii mě nikdy nenapadlo.

Vančuru mám taky rád (i když jsem ho nepřečetl dost), no a Hrabal - perličky a zfilmování na jedné straně, jako něco co konvenovalo normalizačnímu vkusu (tuhle jsem si pustil Slavnosti sněženek a po dvaceti minutách to musel vypnout) a vrcholná, vrstevnatá díla jako Obsluhoval jsem anglického krále na straně druhé. Prostě ho nejde paušalizovat.
Vlastně ani Čapka ne :).

"vždyť já ho dokonce bránil proti Vašim výtkám"
Me vytky, A.P. (uz mne to navadelo vas zacit titulovat "Agenturo" :o), jsou vicemene vynucene a mam jen jen proto, ze se vyjimecne, kdyz uz jde o Capka, snazim o trochu objektivisticky pohled, tedy co by jako mohlo vadit druhemu, ci co uplne nezapada, ci vycniva z capkovskeho kanonu.
Capka beru jako celek, k capkovskemu mytu jsem nebyl veden a tedy ani neprodelal zadna zklamani pri jeho cetbe coby dospely- neco se mi zdalo uzasne, neco mene, neco jsem po svych obvyklych 50 strankach odlozil (napriklad Hordubala).
Vzhledem ke kvalite nekterych del si neodvazim Capka zprumerovat a dat mu coby spisovateli nejaka procenta, nebot by to nevyjadrovalo vyse a hlubiny jeho tvroby.
-
Jinak se doufam shodneme na tom, ze zde neprovadime nejaky "boj o Capka", ale ze jde o postrehy bezneho ctenare. Vy jste s nim mel zrejme vice "prace", nezli ja, ktery k nemu pristupoval vicemene vlazne a bez predsudku a tedy jsem neprodelal nejaka vetsi zklamani ("v teto pasazi Capek pise jinak, nezli jsem si predstavoval").
Na scene jsem videl Matku a Vec Makropulos a v obou pripadech jsem usoudil, ze jde o remeslne zdatne napsana dramata, ale inscenace mne nijak hloubeji neoslovily (obe Vinohradske divadlo).
-
Jsem spise subjektivista, nezli objektivista pisi soukrome, bez pocitu, ze to bude cist nejake sirsi publikum, pred kterym bych musel vystupovat vyvazeneji.
Dale pisete:
"...ale to je přesně ono - chci být politik, nebo spisovatel?"
Tady nevim, jestli vam presne rozumim, ale, dle meho, dobra literatura je vzdy politicka a u kvalitniho literata nelze zhodnotit, jde-li o politika, anebo pisalka. Literat-funkcionar, to uz je jine tema.
Vzdyt i ten tady casto probirany zen je politikum jak poleno, se zavaznymi dopady na chod statu (!)
-
Dale:
"že by státní aparát byl tak efektivní v persekuci, to se mi zase nezdá..."
Perzekuce statniho aparatu je obvykle zlomkem perzekuce, kterou si obcane (a predevsim stredni trida) vyvadi navzaje. Obraz hroziveho, temneho, nevyzpytatelneho "velkeho souseda" se v postfreudovske analyze neobjevil jen tak nahodou.
Ceskoslovenska normalizacni pakarna je take dilem "naroda sobe", k tomu nas Moskva nijak nenutila. Dle meho byl skrze katechismus C&K rezim nasmerovan prave k podpore vzajemneho hlidani se.
-
Ta komunisticka vlozka mela upozornit na to, ze revolucni uvolneni paradigmatu muze v mnoha pripadech vest k automatickemu prijeti porevolucniho etosu a politiky. Opakuji automatickemu, samovolnemu, bez reflexe.
Tak si myslim, ze politizujici mudrovani patecnickych literatu nebylo jen jejich dilem, ale melo podporu verejnosti, ci bylo dokonce verejnosti vyzadovano. Mudrovani se stalo kulturni normou mlade republiky a, dle meho, slo tehdy o skvelou vec.
-
"postoj Vašeho známého chápu, tak si nejsem jist, že je jeho hodnocení přesné"
Podle meho jeho hodnoceni musime nechat jen na nem a jeho rodine. Oni to videli nepresneji ze vsech, do toho bych se jim neplet a vzal si z toho jen ponauceni "jak to mohlo chodit" a ve vetsine pripadu take chodilo- bezzemkum, zadluzenym rolnikum a mestkemu proletariatu se zniceho nic dostalo vyrazne emancipace. A jestli by se tak udalo stejne, kdyby neprisli komunisti, to pro nasi uvahu neni relevantni.
-
Jinak ten Hrabal...do toho se radsi nebudu poustet. Ja ho mam odcud-pocud a z normalizacni tvorby nejsem nadsen, mam-li se vyjadrit opatrne.
Poetismus (industrialni romantismus) mne hluboce oslovuje, takze raneho Hrabala beru vsemi deseti. S pomalu se rozkladajicim statem ovsem poetismus musel nutne sklouznout do urbexu :o) a tam jiste romantika ano, ale "perlicky na dne" uz v takovem prostredi pusobi spise zoufale...ale klid, vse hodnoceno sub-jek-tiv-ne :o)

No, saský nájezdníku, mně připadalo, že mu tak trochu vyčítáte tu jeho pózu. Má reakce měla jej v tomto ohledu obhájit, jelikož to považuji spíše za symptom doby. A navíc i jeho určité role v dějích té doby.

Pokud jde o ty "velké myšlenky" - samozřejmě, že tehdy na to pohlíželi jinak. A ne jen tehdy, u nás mohou být dalším dobrým příkladem 50. léta. To je mi jasné. Chtěl jsem tím říct, že dilema, zda "ideově vést" nebo "jen si tak kreslit slovy" v některých případech vyřešil příklonem k tomu prvnímu (e. g. Matka), což já osobně vnímám jako z dlouhodobého hlediska špatné rozhodnutí. To, že tehdy velké myšlenky směšné nebyly, jak píšete dále, je mi samozřejmě jasné, ale to je přesně ono - chci být politik, nebo spisovatel?

Pokud jde o tu komunistickou vsuvku, nejsem si sice úplně jistý, kam s ní směřujete, případně jestli je snad určena specificky mně z důvodu, který je mi neznámý (neb já osobně pocit Vašeho známého chápu a nemyslím si, že všichni komunisti byli satanistický vyvrhel, co jí malé děti), ale rád bych k ní poznamenal, že i když (jak už jsem řekl) postoj Vašeho známého chápu, tak si nejsem jist, že je jeho hodnocení přesné. To máte jako s tím známým příkladem s koněm a traktorem - některé změny se v určité době odehrávaly nezávisle na politickém prostředí. To se leckdy s ekonomickými nebo technologickými změnami jen náhodně potkalo. Koneckonců, k obdobnému vzestupu "lidí ze skalních domů" nedošlo tou dobou jen v "komunistické" Evropě. Podobně bych byl opatrný s tím hodnocení (aktivního) dusení za CK. Jistě, život byl tehdy těžší, bídnější atd. (což je ale zase spíše věc doby než systému CK), ale že by státní aparát byl tak efektivní v persekuci, to se mi zase nezdá...

Jinak samozřejmě, že úctu zachováváme ... vždyť já ho dokonce bránil proti Vašim výtkám (i když mu vyčítám tu Matku a První partu). No a Hrabal, jéje, to je moje nej. Tomu, podobně jako Vančurovi, nemohu vytknout NIC.

"bych toho Čapka zase tak neodsuzoval. On prostě byl takový. Částečně i díky době, kdy psal."
Nerekl bych, ze ho odsuzujeme, spise resime vnitrni krizi mezi capkovskym kanonickym a osobni subjektivnim vykladem Capka.
Ta doba ve ktere zil- to bude ono, zde jste trefil hrebicek na hlavicku. Uvedomit si, jak rychle se doba meni a jak rozdilne zivotni styly a spolecensky zavazne "vyklady sveta" byly treba jen pred jednou generaci, je velmi tezke a mozna az nemozne. A zde musime hrabnout do doby pred sto lety.
_
Komunisticka vsuvka:
Muj spoluzak pochazel z rodiny, jejiz cast zila v dobe velke krize v jedne z jeskyn v Prokopskem udoli (pak se presunuli jen o par metru stranou, na Zvahov, kde ziji dodnes).
A ten mi tehdy rikal: "Jak by nase rodina nemohla byt prokomunisticka, vis co pro nas nastup komunistu k moci znamenal? Konecne jsme se stali lidmi!"
Konec vsuvky.
-
Tedy k vasemu: "Na snahu o velké myšlenky se měl s odpuštěním vysrat. Velké myšlenky se časem stávají směšnými nebo dokonce trapnými."
Podle meho to tehdy takhle nebrali, nybrz slo o spolecenskym etosem vynucenou modu, plynouci z rozpadu C&K a nasledneho kulturniho uvolneni.
Hodne o C&K muzeme cist, ale kazdodenni realitu, svazanou tuhymi konvencemi, si tezko predstavit. To mate militarismus, cenzura, katechismus, cirkevni pravo a podobne vychytavky, jejichz ucinek v praxi si s odstupem uplynulych let uz predstavit nedovedu.
Dle meho capkovske mudrovani, realizovane v patecnickych hovorech a v literature vyvera prave z uvolneni C&K "mravu" a preneseni "vykladu sveta" do svetskych intelektualnih kruhu, tvoricich zcela novou epochu nove republiky a jiz nevazanych na stary a nasilim v(y)nucovany vyklad sveta.
-
Ted budu parafrazovat Freuda, smysl ponecham:
"Zadny div, ze dusledky dusive atmosfery monarchisticke Vidne nasly sve projevy v psychickych chorobach."
S revoluci a padem stareho rezimu doslo nejen k uvolneni mravu, ale i svetonazorovych mechanismu. Jez se prenesly do kavarem a spolku, kde se zacalo "mudrovat".
Neboli doslo na tvorbu statni kulturni politiky zdola.
-
Pokud pisete "Velké myšlenky se časem stávají směšnými" pak ano, ale tehdy smesne nebyly.
Capkismus nalezl naslednika ve werichismu, prodlouzenem hornickismem. Za socialismu, ktery take "dusil", ale o poznani mene, nezli C&K se mudrovani preneslo na "perlicky na dne" a vznikla hrabalovstina, coby pozdniho a individualizovaneho naslednika patecnickych debat.
-
Snad se shodneme v tom, ze tu jakoby kritizujeme, ale uctu k bardum minulosti stale zachovavame :o)

Vážení mistři školy Wux,
bych toho Čapka zase tak neodsuzoval. On prostě byl takový. Částečně i díky době, kdy psal. Kdysi, ještě za studentských let, jsem ho přečetl téměř kompletně (tedy to, co se dalo sehnat). A jeho hodnocení záleží na tom, co si vyberete. Obecně "velká díla" čapkismus moc neustojí. Výjimkou je třeba právě saxem zmíněný "Povětroň", ale docela srovnatelný je i "Obyčejný život". "Válka s mloky" není špatná, ale je už na můj vkus moc angažovaná, čemuž se ale zase s ohledem na okolnosti nelze divit. Nicméně pořád je to v pořádku ve srovnání s divadelními hrami, z nichž ve sračkovitosti v mých očích vede "Matka", tu jsem nesnášel vždy. Na druhou stranu, třeba "R.U.R.", byť dnes už překonané, má statut určitého světového primátu. Ale co mě přece jen bavilo, byl "Adam stvořitel", asi prostě proto, že to je mě blízká tématika. Z podobného důvodu mě bavila i "Továrna na absolutno". Naopak z románů/novel jsem byl hodně otrávený z "První party" nebo "Života a díla skladatele Foltýna".
Nicméně, ani ta mnou oblíbenější díla z výše uvedených přece jen neoblibuji sobě tolika jako jeho miniatury. A tím nemyslím ani ty Povídky z těch kapes, ale ještě menší věci. Jako třeba Zahradníkův rok, Krakonošova zahrádka, Jak se co dělá, Trapné povídky... (už si to všechno nepamatuju a možná se mi i něco plete. Ale tam mi připadá, že je Čapek nejsilnější, v té slovní drobnokresbě. Na snahu o velké myšlenky se měl s odpuštěním vysrat. Velké myšlenky se časem stávají směšnými nebo dokonce trapnými.

sax s takovou reklamou na Povětroně jsem nemohl udělat nic jiného, než si ho stáhnout a nahrát do čtečky. Přijde na řadu v rámci dostudování literatury hned jak se prokoušu Esejemi Michela de Montaigne.

tresen to je dobrá otázka. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc lavíruji mezi oběma možnostmi. Na jednu stranu vyprázdňovalo, na druhou stranu dovolovalo udržovat fasádu. Takže obojí najednou?

Lidová aplikace Haškova Švejka versus Pullmanova teze o většinovém přijímání "ancien régime", to mě napadlo, když jsem si přečetla saxovu úvahu o zákonitém účinku principu "švejk", který nemůže vést jinam než k chaosu.
Přiblblý výraz na tváři a denodenní kývání hlavou na veškeré ideologické koniny a požadavky doby, zatímco po večerech kvete obchod s kradenými čokly.
Udržovalo to režim anebo ho to podvracelo? Toť otázka, která mi vrtá hlavou.

Joginska je jiste subjektivni...
Z Capka mam nejradsi jeho snad nejhure hodnoceny roman, Povetrone.
Ten mne zasahl, poprve jsem ho shltnul myslim v prvaku na gymplu, od te doby jsem ho cetl mozna 10x a zda se mi stale lepsi a lepsi. Nic jineho od nej ale nemuzu, presne jak pisete, kouka z toho poza jako slama z bot. Ale v zasade proti Capkovi nic nemam, nebot musim uznat, ze pise inteligentne a to nekdy uplne staci- ta radost pozorovat, jak druhy sprada sve myslenky. Na spicku ceske literatury (a i svetove) rozhodne patri, mozna, ze to bez pozerstvi, nekdy vice napadneho, jindy mene, ani nejde- kanon musi byt takrikajici nedosazitelny az umely..tedy pozersky (vemte si napriklad Hemingwaye). Kazdy svetovy autor ma v sobe neco z bardstvi (herectvi, pozertsvi- Dürrenmatt, Marquez, Camus...)

saxi, debata je zajímavá nesmírně, jen se obávám, že já k ní zrovna moc nepřispívám a jenom čerpám z komentářů Vašich a pana A.P. Každopádně díky za ně!

Tři vrstvy dávají smysl. Jen přemýšlím, do které zařadit chápání Švejka jako jogína - oficiální to nebude, lidová také ne - takže čistě subjektivní?

Čapek, u něj mám pocit, že ta lidová laskavost je jenom póza. Dokonce i v těch "nejobyčejnějších" textech, jako jsou Povídky z jedné a druhé kapsy, intelektuální pravdy trčí z každé stránky.

Silu dodava Svejkovi prave lidovy vyklad (kolektivne- zkusenostni), ktery prebiji ty ostatni.
Ten u vetsiny literarnich del temer chybi- u maturity odrikate "jak to ma byt", ale myslite si svoje a kolektivni souhlas zde chybi.
Velka narodni dila maji to, co Svejk, a sice prevahu lidoveho vykladu.
Drive to byval Jirasek, pak treba Hrabal ci Kryl.
S Capkem je trochu potiz, ten je lidovy tak napul. Mozna byl prislis intelektualni, ale urcity pramen "obycejneho zivota" v nem najit lze.
Dila na svetove urovni maji ten atribut, ze lidove citeni je v nem celoplanetarni a nikoliv pouze narodni, jako napriklad u Oblomova, Hesseho a pod.

"Takže se jedná opravdu jen o báji a fantastický příběh o legendárním ničiteli."
Zajimava debata, Mistre Wu!
Dle meho tu jsou 3 vrstvy vykladu:
1) Oficialni, se svym zavaznou vykladovou skolou- tedy kanonem. Ten tvori skola, kritici a redaktori kulturnich priloh (a zacasti se predava take od rodicu).
A ano- zde jde z vetsiny o "legendarniho nicitele".
2) Vyklad lidovy, ktery na oficialni vyklady nedba, a obraci se ke svemu srdci. Zde uz to takova sranda neni, nebot Svejk a jeho pristup k zivotu se stava az technicky realnym navodem.
Zde uz jde o "navod k pouziti", vetsinou urceny do nepriznivych zivotnich situaci.
Viz mnou jiz dole zminovane "prupovidky ze Svejka", napr. "To chce klid a nohy v teple" a podobne.
3) Ciste subjektivni vyklad na podklade urciteho emocniho zasahu do osobnich zkusenosti, ci perzonalniho charakteru.
Takovy vyklad uz nijak uchopit (kritizovat) nelze, zde je mozne jen souzneni dusi a sdileni pocitu dvou individui, ktere se na Svejkem setkaly.

A.P.
Zkrácení na školu taoismu a umění meče <span class="specchar">☯</span><span class="specchar">️</span>Wux<span class="specchar">⚔</span><span class="specchar">️</span>, to je bomba :)
ad 1. "sociální izolace" - máte pravdu, tohle na něj nesedí
ad 2. ano, každá doba do toho vkládá svoje včetně trendů a módy, ale
ad 3. i přestože je to konstrukt, musí být uvěřitelná a uvěřitelná je, když je člověku aspoň podobná - a proto přemýšlení o jejím chování a psychologii není úplně od věci.

Jenže zase tím, že je to konstrukt, tak tam další věci chybí a tím pádem vyhodnotit nejde. Což bude nejspíš případ Švejka...

P.S. ano, občas se také neudržím a něco švejkovského vypustím do světa. Ale vím, co dělám a co tím riskuji. Jestli to ví Švejk je nám zatajeno.

sax
á, vidím že jste mluvil o také o tom, že konstrukty nejsou zcela mimoběžné, ano, vidím to také tak.
To první východisko... kniha na mě tak působí (pokud tedy Švejk nereprezentuje skutečně trickstera, kterého si zhmotnila armáda). Takže se jedná opravdu jen o báji a fantastický příběh o legendárním ničiteli.

Tedy mame 2 vychodiska, jak Svejka hodnotit:
1) coby moderniho jogina, ponoreneho do vnitrniho sveta a neakceptujiciho "realitu" (to jsem nazval autismem- mohu vzit kdykoliv zpet)
2) coby revoltujiciho obcana
-
V prvem pripade se individualni ponor do meditace revolty neda nijak klasifikovat. Je to ciste vnitrni zalezitost konajiciho subjektu, kterou muzeme hodnotit tak jedine z hlediska dopadu takoveho chovani na spolecnost (treba jako kdysi hippies).
Nasledovani Svejka a to jak obcanske, tak psychologizujici, je zde nemozne.
-
V druhem pripade se zase dostavame k individualni revolte, schopne podryt kazdy spolecensky system.
V dnesni multi-para-digmaticke dobe co individuum, to nazor a mineni a tedy i "nekoordinovana" soukroma vzpoura proti ryze individualne chapanym a zpracovavanym prikorim (viz soucasny "boj o rousky").
Zadny vyssi ideal, spolecne cile, ci sdilene hodnoty dnes jiz nenajdeme, proto priklad Svejka coby obcanskeho burice by nutne vedl k celkovemu chaosu.
Zde neni nasledovani Svejka nemozne, nybrz nedoporucene, a to pro jeho vysokou spolecenskou destruktivitu.
-
Ac tedy racionalni hodnoceni Svejka vyzniva veskrze negativne, stale se neda rici, ze jde o negativni element. Tohle bude asi ono jadro umeni- muze vas veskrze srat a naplnovat beznadeji, presto vas pritahuje a plni optimismem :o)

Literarni postavy jsou urcite konstrukty, A.P. ale ne zas tolik mimobezne, aby nedokazaly byt ctenarem reflektovany. Pokud vas nejaky literarni konstrukt zaujme, pak to znamena ze ve vas zarezonoval a tedy ze nejde o konstrukt zcela svevolny a zivotu mimobezny.
Pak lehka psychologicka sonda ovsem neni od veci.
-
Resit Svejkovu diagnozu tu ale asi nebudeme...snad tedy vyjdeme z otazky, jeli-li Svekovo jednani natolik standardni, ze je mozno jej nasledovat.
Ja tvrdim, ze je prilis osobite (at trpi chorobou, anebo ne) a ze neni uskutecnitelne jako vzor a tedy se ho nejde v zadnem pripade nejak dovolavat.
Vzorem ted nemyslim optimalni formu prevzateho jednani, ale vzor, coby indiferentni mustr, schopny opakovani a to bez hodnoceni kvality.
Pritom spolecenska tendence vypravi o pravem opaku- viz Svejkovy citaty, vyvedene na hospodskych stenach, ci obrazcich, na nich visicich.
Z tohoto uhlu pohledu jde o nedostizny vzor...dle meho je za nim skryta snaha se vymanit ze spolecenskeho systemu (a to jakehokoliv, nejen byrokraticky dusiveho C&K).
Neboli jde o vzpominku na idealni a idealizovanou historickou pra- anarchii, ve ktere jsme byli vsichni svobodni. (Ale bez teple vody, dodavam, coz je tezky protiargument.)
Dle meho je to forma "obcanske meditace", uniku z realneho byti.
Nekde dole jsem psal, ze to je ten moment, nejvice drazdici intelektualy- Svejk je ojebavac, unikajici z obecne uznaneho vykladu sveta, tedy ze sveta, ktery tak pracne spradaji (a nasledne vnucuji) prave intelektualove.
-
Zda-li to jako existencni metoda je k necemu, to je na uvahu- pokud unikate, nelze vas hodnotit, nebot jste mimo obvykle kategorie. Nemuzete rici: Ten to dela dobre, anebo spatne, protoze "na nej nedosahnete". Chybi vam spolecne hodnoty (vychodiska), ktere by bylo mozno pomerit a dojit k nejakemu vysledku/ hodnoceni..
A na to jsou zas citlivi protestanti, zijici "ted a tady", neboli, obecne shrnuto, soucasne germanske kmeny (narody, mluvici germanskymi jazyky). Proto ubiti ceskeho kuchare retezem byla nutna sebeobrana...a tak dale).
Tohle ma siroke konotace, opet mi vnucujici obavy, zda-li jsou podobne uvahy vhodne na literarni blog.
-
Jinak se omlouvam, za obcasne ztucneni pisma, nejak jsem si navyk delit ostavce hvezdickami, ktere ovsem program povazuje za "tlusty" tag.

Vážení pánové,
mistře Wu a Mr. Sax (pro zjednodušení si vás teď zkrátím na školu taoismu a umění meče Wux).

1. Mně stále ani do "literárního" autismu u Švejka nesedí jedna věc. Schválně si projděte "literární" a "filmové" autisty, které znáte a ... nechybí vám u Švejka jedna důležitá vnější vlastnost, určitá sociální izolace? Je on v dětství bez kamarádů, v dospělosti bez přátel a bez sexu (myslím s jinou osobou)? Ani náhodou, zná se s každým pražským pepíkem a šlapkou, kam přijde, tam se s nimi plácá po ramenou, objímá se a žvaní, div mu huba neupadne.

2. Obecně pokládám tyto hlubinné psychologické literárních a filmových postav za značně ošidné, protože jednak podléhají trendům (před nějakými cca. 100-60 lety bychom tu asi spekulovali o tom, jestli má Švejk oidipovský komplex (Freud), žije "ve stínu" (Jung) nebo jestli je jedináček, který vyrůstal bez otce (Adler), jednak protože:

3. Literární postavy (většinou) nejsou lidé, ale určité konstrukty. Například to mohou být spíše určité karikatury stvořené s cílem zobrazit nějakou vlastnost. No a jak jsem tu já napsal už dříve k jinému článku (nebo možná Wuovi do mailu, už nevím), tak podle mě Švejk ani není plnohodnotná samostatná postava, ale spíš jakýsi průvodce a "spouštěč událostí", jehož funkcí je ukázat nám jiné postavy. A k tomu právě využívá těch situací, které svým zdánlivě bizarním chováním vyvolává. A tato funkce není v literatuře/filmu nijak výjimečná - nejlépe ji lze demonstrovat na každém horroru: vždyť v každém je hlavní postava úplnej magor (nebo autista, chcete-li), kterej je tak silně mimo realitu, že dělá (i opakovaně!) takové věci, jako že o půlnoci na Halloween nebo podobnej svátek vleze do temného domu, okolo kterého se válejí mrtvoly a skrz okno je vidět, že se tam míhá nějaký stín. Popisuje nám autor příběh magora? Ne, autor tam tento konstrukt pošle, aby se vůbec mohl příběh odehrávat. Jistě, tento příklad je trošku extrémní, ale když se zamyslíte nad téměř jakýmkoli dílem (Plechovou kavalerii asi můžeme vynechat, tam jsou jiní magoři), tak asi všude můžete najít nějakého takového autorem nastrčeného hybatele (i když v softer verzi).

Nicméně, uznávám, že to je jen můj pohled na roli Švejka. Ale i tak bych to, že se Švejkem "vědomí rizik a následků" nic nedělá, spíš viděl jako trochu sociopatii. I když po pravdě řečeno, komu se to nestává, že občas provede něco pro pobavení, i když už dopředu tak trochu tuší, že by to mohlo skončit průserem? Mně určitě. A nedávám si pozor ani po tom, co jednou ředitelka mého pracoviště chtěla po mém šéfovi, aby mě exemplárně potrestal za to, jaké jsem napsal povinné Hlášení o služební cestě, kterým jsem podle ní znevážil administrativní aparát pracoviště. Hm, takže vlastně závěrem celého tohoto mého komentáře je, že jsem asi sociopat :-)

Díky za Vaše pohledy a příspěvky. To jak různé můžou být je opravdu fascinující. S "literárním" autismem bych se přiklonil k saxovi, k udolávání okolí k A.P. a tak by se dalo pokračovat.

Zareaguju na tu poslední zmínku od A.P. - pokud to vnímá, a moc dobře ví, co dělá, pak možná není autista, ale rozhodně mu něco chybí. Vědomí rizik a důsledků, pokud je schopen je domýšlet, s ním nic nedělá.

A ještě saxi, zapomněl jsem reagovat na Váš odstavec o autismu:
To bude totiž asi to hlavní, proč se na tom výkladu neshodneme - mně naopak připadá, že Švejk velmi dobře vnímá objektivní realitu a moc dobře ví, co dělá.

Nějak nevím, jestli:
a. zrovna to co máte tučně bych označil za švejkování, spíš ne, jak posléze vysvětlím níže.
b. jestli to tehdy bylo opravdu jenom takhle, tedy jestli to bylo jen tou prostou neúčastí. Pochybnost ve mně totiž vzbuzuje to, jak dopadla pozdější česká snaha o česko-rakouské vyrovnání, se kterou neměl problém ani František Josef - zařízli ji čeští Němci a Maďaři.

A proč mi to "zůstat doma" moc jako Švejkovo jednání nepřijde? Protože to on nedělal, on se naopak do všeho dost vrhal, akorát takovým tím svým způsobem.
A až dnes jsem si uvědomil, že jsem vlastně někoho takového znal. Svého prvního šéfa, na přelomu tisíciletí. Byl to hodně svéráznej člověk, domnívám se, že do značné míry záměrně. Byl už na pohled nechutnej a choval se opravdu jako cvok. Krátce poté, co jsem nastoupil do práce, potřeboval jsem zařídit jednu takovou obtížně "zaříditelnou" úřednickou záležitost. On že prý půjde se mnou. Já z toho byl špatnej, protože to bylo pro ostudu se s ním někde ukázat, ale co jsem mohl dělat. Přišli jsme tam, vešli jsme do čekárny, kde bylo asi 20 lidí a on se začal chovat ještě šíleněji než jindy, jak pohybově, tak verbálně. Začaly z něj padat hrozné nesmysly, které mohly leckoho vyděsit. Sestra vyšla do čekárny a když to viděla, tak ho radši (i se mnou) okamžitě zatáhla dovnitř (takže jsme předběhli asi 20 lidí, za což se stydím ještě dnes), aby ukončila tu ostudu. A požadavek pak taky vyřídili okamžitě, aby se náš už zbavili, protože to nemohli vydržet (už si to nepamatuju přesně, ale možná nás i poslali ven nějakým zvláštním východem). Asi jako npor. Lukáš rezignovaně po několika pokusech zavřít Švejkovi ústa.

Takže tak mi to spíš připadá - Švejk ten úřad udolá, protože už ho mají dost a už se ho chtějí zbavit. Český obstrukcionismus za Rakouska je něco jiného, spíš mi to připomíná nějaké malicherné urážení se, jako když spolu děti nemluví kvůli naprostému nesmyslu. A evidentně tato taktika moc nefungovala.

Jistě, že v Osvětimi (když jste předtím zmiňoval ty Němce) by se švejkováním Švejk neuspěl, ale jak jsem psal už předtím, to je skoro něco jako singularita, kde platí jiné zákony a proto nemá smysl to srovnávat s relativně normálním stavem.

Mimochodem, ani toho Haška nezabili - nejprve ani Gajda, a poté ani ten ruskej velitel rudých, co v Bugulmě nařídil, že se všichni musí do zítřka (nebo za tři dny nebo týden, to už si přesně nepamatuju) naučit číst a psát (a dodnes se tohle nařízení z nějakého důvodu mylně připisuje Haškovi). A oba to s tou popravou Haška mysleli celkem dost upřímně ...

2 kratke poznamky:
U autismu to vypada tak, ze dotycny je zahlcen vjemy ze svch smyslu a nedokaze si vybrat- pak se obvykle uchyli k nejakemu strukturovanemu vykladu sveta, coz casto byva matematika (berte to jako beletristicke a nikoliv odborne vyjadreni).
Svejk je podobne mentalne "ochrnut" a reaguje zcela neobvykle, jak by nereagoval nikdo jiny (zda-li to je normalni, anebo ne, to vynechme). Jako by mu mozek vpustil do rozhodovani pouze onen prikaz, ktery pak neni schopen provsest s vedomim konsekvenci. A vykonava ho brutalne dukladne.
Zuzene, vysekove jednani tedy u Svejka vidim. Podobne napriklad zenovi Mistri s jejich koany- to take neni, z hlediska bezneho cloveka, normalni. I to jsou "literarni" autiste, diagnozu jim nikdo neprisiva (proto jsem take dole Svejka srovnal s budhistickym zenem- ten by v tom samozrejme nebyl sam, kdybychom se rozhledli).

Druha vec je ta, jak to Cechum se svejkovanim vychazelo v C&K.
Nejak brblali a kdosi z Vidne jim nabidnul, at tedy na zasedani parlamenu nejezdi...a Cesi nejeli, vzali to vazne, neboli zasvejkovali... a na risske rade se vyrovnali Rakusaci s Uhry a vzniklo R&U...bez Cechu, ti trucovali doma.
A to mi prijde jako dosti podstatne nevitezstvi (jak by rekli Americane).

Tohle jsou temer nekonecne otazky, patrici spise na verejny/ politicky blog...takze alespon takhle v kratkosti vysvetluji sve stanovisko.

Já jednak nesouhlasím s tímto:
"Podminkou ucinnosti svejkovani je ovsem mit prijemce, jez je vuci svejkovani bezradny a nevi si s takovou taktikou rady. To je pouze ten pripad, mysli-li to dotycny s vami v podstate dobre a nechce vam ublizit (sovetsky protektorat)."

Vždyť za Rakouska právě naopak švejkování fungovalo celá staletí. Když pomineme určité excesy (e.g. pobělohorské), které navíc nebyly nijak specificky rakouské, byla to záležitost doby (takže srovnávat to s post-RU stavem je jako tvrdit, že švejkování vůbec nefunguje na Čechy, protože Přemyslovci se fakt s ničím moc nemazali - to byla samá vražda, kastrace, oslepení nebo kopí v řiti), tak byla "rakouská epocha" celkem selanka. Vemte si třeba Havlíčka ... Anebo proces s Omladinou, který by vůbec nevznikl, nebýt Rudolfa Mrvy, a kdyby se tehdy rakouské úřady nechovaly v určitém ohledu jako Švejk. Vztahy s Němci jsou samozřejmě historicky komplikovaná věc, ale odmyslíme-li si období nacismu (vím, že je to těžké, ale přece jen jde o poměrně krátký kus historie Němců), tak mi řekněte sami: byli byste radši součástí Německa, Polska, Maďarska nebo Ukrajiny?)

Také nesouhlasím s názorem, že "Muj pohled je takovy, ze vse od sameho zacatku smeruje k tomu, ze Svejka nakonec zabiji." Samozřejmě to vyloučit nelze, když Hašek Švejka nedopsal, ale v jeho doslovu k 1. dílu (kde například popisuje, jak se po válce zase setkal s Otto Katzem, a jak se kdo chová v nové republice, případně jak obecně je Švejk nepochopen), tak tam také píše, že dosud po pražských ulicích chodí ten dobrý voják Švejk. Jistě, mohlo to být míněno symbolicky, ale osobně spíš věřím tomu, že vskutku nebylo Haškovým úmyslem "nechat Švejka zabít".

A mám určité výhrady k diagnóze autismu u Švejka. Současná "epidemie" autismu, kdy se tato (v tomto kontextu) "diagnóza" přišije kdekomu, kdo je prostě jen blbej (aby se vysvětlilo, proč je ve škole za blbečka) nebo zmrd (aby se omluvilo jeho chování, které je ve skutečnosti čistě účelové), mě totiž celkem dost irituje. Nepřijde mi, že by Švejk splňoval kritéria.

A konečně, Hašek se neuchlastal z beznaděje (to by se musel uchlastat každej), ale protože byl už od raného mládí alkoholik. Když někdo leje tolik let jako hovado, tak to jinak skončit nemůže. A v tom raném mládí ho (kromě kapavky) do těch beznadějných situací dostával hlavně ten chlast.

Máte pravdu, je to krásná ukázka různých čtení.

Teď by mě zajímalo, jak to na téhle ose (vítězství-prohra) vnímají další zde přítomní (A.P. a Jm) :)

Tak vidite, jak se cteni mohou ruznit, Mistre Wu.
Pro mne je Svejk realisticky roman, historie jedne neodvratitelne prohry.
Muj pohled je takovy, ze vse od sameho zacatku smeruje k tomu, ze Svejka nakonec zabiji.

Ano - ale ta bezmoc se tam obrací v moc, bezmocní jsou ostatní. Proto jsem se ptal, jestli je to fantasy. Nebo pohádka.

"co je potom celý román, v němž ho Svejk likviduje? Fantasy?"
Dle meho pribeh jednoho bezmocneho vzdoru, reseneho na hranici dusevni choroby (myslim autistu Svejka :o).
Sam Hasek se z beznadeje uchlastal, podobne musi skoncit kazdy svobodomyslny clovek v tehle spolecnosti. Bud se "rozptyli do sveta", anebo se uzavre, normalne komunikovat nelze.

jm: no, ale už s tím seriálem končím, Švejka jsem syt, Hašek mě nefascinuje a pro svůj literární obzor jsem myslím udělal až až.

Tvoje shrnutí švejkování je super!

sax: jestliže u germánského elementu nemá švejkování sebemenší šanci, co je potom celý román, v němž ho Svejk likviduje? Fantasy?

"Jako taktika má švejkování výhodu, že je jednoduché, nevyžaduje dovednosti, charakter ani inteligenci, a zvládne ho každý."- viz Jm
Podminkou ucinnosti svejkovani je ovsem mit prijemce, jez je vuci svejkovani bezradny a nevi si s takovou taktikou rady. To je pouze ten pripad, mysli-li to dotycny s vami v podstate dobre a nechce vam ublizit (sovetsky protektorat).
Napriklad u germanskeho elementu nemate sebemensi sanci, u nej je svejkovani zcela nepochopeno a to na 100% a bere jej jako mentalni nedostatecnost. Bud vas zavrou do blazince (C&K protektorat), anebo vas prevalcuji (protektorat nemecky).
Jen bych podotknul, ze svejkovani je pouze termin, vytvoreny/ vyextrahovany z romanu a s literarnim Svejkem nema nic spolecneho.
Svejk neni navod, ale jistym zpusobem druh autisticke hranicni reakce (coz jste odhalil i vy ve svem komentari).

Díky za "švejkovský" seriál:-)

Dle mého je švejkování forma přežití, když se člověk cítí intenzivně ohrožen silnější mocí. Typický spouštěč je situace, když jsem etnický Čech a valí se na mě cizí ideologický útlak.

Švejkování je obranná taktika, kdy nedám ani náznakem najevo svůj disent. Abych se neprozradil, tak neformuluju odpor ani vnitřně, udržuju se jen ve vtipkujícím nihilismu.

Historicky byl cizí ideologický útlak celkem obvyklý, proto švejkování není neobvyklé. Ale ve volnějších historických intermezzech nedává moc smysl.

Jako taktika má švejkování výhodu, že je jednoduché, nevyžaduje dovednosti, charakter ani inteligenci, a zvládne ho každý.

Hlavní problém z hlediska modelu chování vidím v tom, že švejkování je namístě, až když jde o holé přežití. Proti mírnějšímu útlaku je zapotřebí mobilizovat argumenty, aktivitu, vyjednávání, přesvědčování atd.

sax: pak by ale jediný způsob jak vyhodnotit své porozumění (procítění) Švejkovi by bylo předkládat příklady svých švejkovin.
Možná by to byla pěkná sbírka :)

A.P.: Máte pravdu, ale i tak by z definice měla přinést něco nového.

Ale to je obecný problém diplomových prací. Jsou povinné a podle toho to vypadá.

Svejk je jeden velky stredoevropsky parijsky zenovy koan- absurdni neresitelna hadanka, poznatelna jen po citu. V tomto pripade je ovsem urcena stredoevropskym vyvrhelum, odmitajicim predkladany rad sveta a nikoliv duchovnimu lidu (proto u intelektualu vyvolava takovou nevoli). Svejk se da jen cist a tim to konci (nechapu, proc Zeleny pise, ze nebude interpretovat- sice jen Osudy, ale Osudy= Svejk, kdyz neprovadi nic jineho, nezli interpretaci z pohledu kulturologa).
Zenovi mistri jsou Svejky budhismu, nesmiritelnymi podvratniky lzivych vykladu sveta.