No co nadělám, no [úsměv].
#Napsat komentář
Komentáře (8)
já jsem nepravidelný a nenapravitelný chaotik-tik-tik ..... smiř se s tím -mrk-
#Ahoj, no jak si to jako představuješ, jednou za rok přiletět? Jak to, že nejsi pravidelný čtenář? [mrk].
Takhle náhodně přes vyhledávač už mě objevil i jeden kolega z práce, na internetu se neschováš [úsměv].
#Takhle náhodně přes vyhledávač už mě objevil i jeden kolega z práce, na internetu se neschováš [úsměv].
Ahoj milý Wu.
No, nevítej mne tak freneticky -smích- Návrat ztracené dcery /byť i jen procházející/ se nekoná. Zas jsem jen letmo procházející. Ale zastavila jsem se velmi ráda. Představ si, že tentokráte mě sem vítr zavál zcela náhodně. Hledala jsem nějaký střípek ze Skácela a strýček Google mě, krom mnoha jiných cest, nasměroval i sem. Tak jsem se zaradovala a neodolala. A jsem tomu tuze ráda!
Jan Skácel je básník mého srdce. Nejmilovanější ze všech... Mám ho ráda pro obrovské ticho, úžas, světlo i bolest a pokoru, kterých jsou jeho verše plné.
Děkuji Ti, rozmilý Wu, že jsi mě k němu zas na pár chvil zavedl svým krásným povídáním!
Měj se pěkně a ať se Tvým písmenkům daří..
*o*b.
#No, nevítej mne tak freneticky -smích- Návrat ztracené dcery /byť i jen procházející/ se nekoná. Zas jsem jen letmo procházející. Ale zastavila jsem se velmi ráda. Představ si, že tentokráte mě sem vítr zavál zcela náhodně. Hledala jsem nějaký střípek ze Skácela a strýček Google mě, krom mnoha jiných cest, nasměroval i sem. Tak jsem se zaradovala a neodolala. A jsem tomu tuze ráda!
Jan Skácel je básník mého srdce. Nejmilovanější ze všech... Mám ho ráda pro obrovské ticho, úžas, světlo i bolest a pokoru, kterých jsou jeho verše plné.
Děkuji Ti, rozmilý Wu, že jsi mě k němu zas na pár chvil zavedl svým krásným povídáním!
Měj se pěkně a ať se Tvým písmenkům daří..
*o*b.
Richard H: byl to opravdový mistr. I v próze; teď jsem dočetl Jedenáctého bílého koně a ty texty jsou stejně poetické jako básně.
kryska: nějak moc Tě zásobuji, což? [úsměv]
Tribun: jeden příklad je u článku o Kožmínově knize (http://blog.wuwej.net/2008/10/04/zdenek-kozmin-skacel.html), jinak třeba u básně "Pořád":
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Zdeněk Kožmín píše (str. 69): je tu inscenováno zlo monumentálním způsobem. Neúnavné sněžení je ovšem součástí prastarého mýtu krajiny, avšak nyní jaksi sněží bez naděje. Dávný mýtotvorný živel otevírá tentokrát situaci opuštěnosti, úzkosti, marné lítosti, tísnivého čekání na něco, co nepřichází. Labuť na nebi změnila svou roli, stala se metaforou pro zlověstné degradování velkých věcí. Mrtvá, ubitá labuť sněhu se stává obrazem i diagnózou zkázy. Stoupá emotivita i skalpelovitost myšlenky. Strach tu rsote zevnitř zkázy:
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
Konfese přechází do latentní strukturace modlitby:
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Úzkost je tu předmětem reflexe nebo spíše je zachyceno samo dění úzkosti. Ve třetí sloce se pak všecko transformuje v životadárnou lítost a v čekání "na laskavé slovo".
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Už v tom je katarze celé situace. Něčím se je třebaa očistit, něčím prostým a účinným.
#kryska: nějak moc Tě zásobuji, což? [úsměv]
Tribun: jeden příklad je u článku o Kožmínově knize (http://blog.wuwej.net/2008/10/04/zdenek-kozmin-skacel.html), jinak třeba u básně "Pořád":
Neúnavně po celý den sněží,
jako by chuligáni ubili
lahvemi od piva
na nebesích labuť
a smutné peří dolů padalo.
Zdeněk Kožmín píše (str. 69): je tu inscenováno zlo monumentálním způsobem. Neúnavné sněžení je ovšem součástí prastarého mýtu krajiny, avšak nyní jaksi sněží bez naděje. Dávný mýtotvorný živel otevírá tentokrát situaci opuštěnosti, úzkosti, marné lítosti, tísnivého čekání na něco, co nepřichází. Labuť na nebi změnila svou roli, stala se metaforou pro zlověstné degradování velkých věcí. Mrtvá, ubitá labuť sněhu se stává obrazem i diagnózou zkázy. Stoupá emotivita i skalpelovitost myšlenky. Strach tu rsote zevnitř zkázy:
Tolik se bojím ticha do němoty,
té tíhy na stromech a věčnosti,
co v lidech přestala.
Konfese přechází do latentní strukturace modlitby:
A nestydím se ani za nehet
za svoji úzkost, bože, ty to víš.
Úzkost je tu předmětem reflexe nebo spíše je zachyceno samo dění úzkosti. Ve třetí sloce se pak všecko transformuje v životadárnou lítost a v čekání "na laskavé slovo".
Padá to na mne tiše, beze slova,
jak marná lítost,
aspoň té jsme schopni,
a na laskavé slovo čekáme,
zatímco venku, za oknem to padá.
A pořád dál a hůř.
Už v tom je katarze celé situace. Něčím se je třebaa očistit, něčím prostým a účinným.
Nemohl bys, Wu, ukázat příklad "poučeného čtení", odhalování skrytých metafor a tak? Docela by mne to zajímalo. Já zatím čtu básně na velmi primitivní bázi: líbí/nelíbí.
#Tak zase kniha, kterou si objednám. Miluju Mikuláška, ale Skácelovy verše mě taky hluboce oslovují. Je zvláštní, že od pana Skácela ještě nevlastním žádnou sbírku. Díky.
#Českou poezii (a vlastně moc ani jinou) příliš nevyhledávám, ale Skácela I, II i pro děti mám doma už delší dobu a je to krásné čtení. Pro děti čtu občas čtyřleté dceři a některé věci zaujaly i ji... :)
#