Wuwejův zápisník

GeoNe, určitě, však je to také v každé duchovní knize. O to větší zázrak je kniha, jejíž duchovnost je v něčem jiném...

Sargo: abych pravdu řekl, můj také. Každý pracovní den nabírám jednu hodinu spánkového deficitu, takže v sobotu jsem k neprobuzení [úsměv].

Takové filosofie všude kolem, a velkých slov - a můj svět se točí kolem touhy se vyspat. :-))

... ještě se k tomulhe dostaneme ... nedá se nic dělat, to se stále vrací :)

GeoNe, díky za poznámky. Tohleto dotazování se na prvního pozorovatele je oblíbená záležitost duchovních mistrů. Fakt si nejsem jistý, jestli se jejich následník nakonec dobere něčeho jiného, než další vrstvy reflexe [úsměv].
Tedy - tady a teď, v našem setkávání se.

... ještě bych, pro "čisté svědomí" :), upozornil na pár záludností, jestli mohu:

... bacha na "transcendentalismus" - to je potvora ošidná :) ...

... když řekneme "někde v nás" (a často nás to svádí, že ano? - všechny), tak co tím "myslíme"? Zprvu vcelku "nic" - určitě to nemyslíme tak, jakože někde třeba v "žaludku", že jo? :) ... stačí si dojít na rentgen, a hned víme "co tam je" (možná :) ... když se to pokusíme "promýšlet dál", tedy z toho vlezlého "předpokladu": "někde v nás", tak nakonec zjistíme, že to není "někde v nás", protože toto "v nám" nám opravdu vždy "uskočí za záda" (to je ta proklatá "reflexe/sebereflexe") ... "empiricky" se vždy máme "v předmětu", ale tenhle pašák "v předmětu" už není tím pašákem, který tu zpropadenou reflexi "dělá". "V nás" tak vždy a nakonec dopadne jako "za námi", a tedy do důsledku "nad námi", a tedy, ve chvíli, kdy "zjistíme", že o tomhle pašákovi už nemůžeme nic říci, protože vše, o čem můžeme cokoliv říci je již "v předmětech" kdoví-kolikáté "úrovně" reflexí ("vrstvy jazyků", které se činí "objektem" - metafora), které provádíme stejně jenom-tak-na-oko, protože "normální" člověk udrží tak dvě-tři "úrovně", a pak se v tom zaručeně "ztratí" (a to už musí být jó trénovaný "adept") ... tak v této chvíli už nemáme sebemenší "důvod" k tomu, že tenhle pašák "za"-"nad" je ...

... někde "v" ... "nás" ...

... ale i-a-nejspíše i "mimo" nás, ne-li "docela-mimo-nás", zatímco my jsem JEHO "objektem", který tento prapodivný "parchant", o kterém "NIC NEVÍME" a "VĚDĚT NEMŮŽEME", protože ho už "myslíme" JEN a JEN jako "PŘEDPOKLAD" ...

... "MYSLÍ" ... aniž by to "určitelně" nějakým "myšlením" naším.

Odtud je pak jedno, jestli tomuhle pašákovi budeme říkat "Absolutno", či "Bůh", či "Dilalektická Homota", protože ve své "předpokladovosti" si "o něm" můžeme "myslet" co chceme, i když si oněm nemůžeme "myslet" vlastně "nic". Náš "transcendentalistický" mejdan tak plynule přechází a slévá s mejdanem "transcendetistickým", protože "my-empiričtí" se stáváme vlastně "obsahem vědomí" onoho "Absolutna" ...

... a jsme zase v guláši metafyzického mistra kuchaře, který má velkou radost, že udělal biftek z baklažánu, a my jsme nepoznali, že nejde o supr-dupr argentinské hovězí. :)

***

... tedy, s dovolením, nikoli: ... "v nás", nýbrž to zkusme se sice na prvním pohled velmi titěrným posunem, který na pohled druhý nabude významu odlišnosti zcela nepřekročitelné:

... nikoli "v nás", nýbrž "v" našem setkání se s jiným, do kterého sice "ČNÍME" (ek-sistence), avšak který nijak nezahrnujeme "do sebe", protože vždy-již "je" i toho jiného, se kterým se setkáváme. Onen "pevný bod" naší konečnosti je tak "původně v" naší-sdílené identitě s jiným, nikoli exkluzivně "v naší-vlastní" identitě "sebe se sebou" tak, jak si "představují" třeba všechny novověkké karteziánské "ego-centismy", jež ke kaskádě "transcendentalismus->transcendetismus" nutně vedou ...

... no, asi tak ... :) ať víme, co na nás může "život" přichystat ... :) ... hezký večer přeju ...

Sargo: "duchovně uklidní", to je pěkné vyjádření [úsměv]

GeoNe: díky za doplnění, je to vynikající. Pevné místo... ano, žádný střed, počátek nebo konec, jeho pevnost tkví v nás samotných, jo, to je přesně ono.
Možná že hledání, "cesta", má kdesi pod sebou intuitivní snahu zbavit se všech iluzí. Jinými iluzemi. Vyhánění čerta ďáblem.

... pracuji pracuji, a tak si, Wu, v mezičase dovolím pár malých poznámek :) ... opravdu jen tak "pro doplnění" ...

... "obávám se" (ve skutečnost mě to těší :), že "VE světě" žádných "pevných míst" není - není zde řádných "pevných počátků" a "konců", a tudíž ani žádných "středů", a tedy i nějaké "rovnováhy" či "vyrovnanosti". Svět otevíráme vždy-již jako otevřený - "zde" není žádných "premis" a "závěrů".

Tím, co má svůj "počátek", "střed" a "konec", jsme především a jen my = nitrosvětské bytosti, jež se "ve" světě setkávají, a tudíž má svůj "počátek", "střed" a "konec" i naše setkávání se, i jednotlivé setkání se, samo, neboť v zásadě "v" tomto světě tímto setkáváním se ... jsme = jsme tak, že se setkáváme, a nijak jinak. Každý "okamžik uvnitř" našeho setkávání se je tak tím "pevným bodem" jakožto "středem-mezi" naším "počátkem" a "koncem", který se vždy-již k těmto mezním okamžikům našeho bytí "vrhá". Tento "pevný bod" je tak zcela samozřejmým - není třeba ho nijak "hledat" = jsme vždy-již "v" něm, a to dokonce tak, že jinak být ani nemůžeme. V tom je smysl našeho "bytí ve světě", naší "zakotvenosti v" něm - nelze totiž jinak(!) ... ono Wuovo "tady a teď" je tak tímto "pevným místem" našeho aktuálního setkání se, jež je "obklopeno" otevřeně pestrými "horizonty" světa, z nichž žádný není se světem identický. "Tady a teď" tak není nějaká "plná charakteristika" - jde jenom o onen "výchozí bod", ve kterém jsme jinému, se nímž se setkáváme, vždy-již přítomni.

Právě odtud a především odtud se může "všemu jinému" všemu tomu "transcendování-vně-světa" dostat titulku "útěku" či "úniku", pokud si odmyslíme, že jde zpravidla i o manipulativní instrument, což spolu, ovšem, samozřejmě souvisí. Jde vždy nutně o "únik" ILUZIVNÍ - ve skutečnosti totiž ani o žádný skutečný únik nejde a jít nemůže - jde tedy o iluzi úniku, ve které ovšem můžeme "inteligibilně" pobývat, a to dokonce tak, že tato iluze může, a to docela "plně" a efektivně (v častých případech i docela striktně) určovat naše jednání k jinému právě a jen ve světě, "kde" přeze všechny iluze stále jsme.

S tím pak samozřejmě souvisí i iluzi "útěku" korelativní iluze "hledání", a dokonce i nějaké "cesty", jež je v tomto kontextu vždy "cestou" oné-nějaké "transcendence", ve které "chceme" jakosi "překročit" svět, vykročit "z" něj, a tak přivést ke skutečnosti právě onen svůj "unik z" něj. Všimněte si: ... ve světě "na" žádné "cestě" nejsme - vše opravdu důležité je vždy-již předem-"dané". To není žádný "fatalismus" - to je naopak otevření možnosti naší "svobody" až ke dnu naší zcela singulární "individuality", která již není nijak "srovnatelná" ... jde o otevření "času" k našemu skutečnému bytí, protože naše singulární individualita není ničím "jednoduchým", nýbrž mezně konkrétním, a tedy zahrnujícím i všechna prvně zdánlivě abstraktní "obecna". Otevírá se tak možnost žít "v" uskutečnění svých bytostných možností až ke dnu našich možností zcela a zcela singulárních, aniž bychom se o ony-nějaké "obecnosti" museli jakkoli "starat" ... ovšem:

... pokud je nám ovšem tato "svoboda" dopřána - pokud není, pak se jistě "starat" musíme ... anebo se poddáme výše dotčenému "unikání" a "utíkání" ... právě proto a jedině proto, jsou nám způsoby tohoto unikání před-fabrikovány a "připraveny", abychom se jich "chytili" a o svou "svobodu" být tím "čím jsme", a tedy být tak, jak být "máme" ... se NE-starali (!!!) - a tudíž abychom "přijali" nějaké bytí "jiným", a tedy i "jinak", zatímco "my" se v tomto "úniku" ... "myslíme" právě a jen jako oni "jdoucí" po nějaké iluzorní "cestě". Ech: ... "bytí na cestě" ... ani ryba ani rak ... ani ILUZIVNÍ ryba ani ILUZIVNÍ rak. Člověk může "životem" nejenom "zmoudřet", nýbrž i "zblbnout" - a toto "bytí na cestě" je zcela PRAVIDELNÝM způsobem tohoto "zblbnutí" - a to dokonce zcela "systémově" tak, že jsme "zblblí" ještě dříve, než začneme "rozum brát" = "zblblost" je nám "zvnitřněna" ještě dříve, než jsme se mohli "zblbnout" sami, a pak s tímto "darem do kolébky" jenom "pracujeme" a pokračujeme v něm, přičemž jsme zároveň a v jednom jeho často zcela "nevědomými" reproduktory pro další a další a další - včetně našich vlastních dětí. Pravidelně se tak stává, že sotva, obrazně řečeno, "otevřeme oči", tak jsme vlastně už-na-"útěku", a to nikoli tak, že bychom těmto "útěk" podědili, nýbrž tak, že nám těnto útěk, v jeho základních schématech, implantovali již naši rodiče - naši rodiče jako "První in-doktrináři", a také první "inkvizitoři" ... "útěk v" nás byl znovu-vyroben.

... hmmmm ... "život" není, pardon - "dle mého", nijaký "zázrak" - život je samozřejmý, jsme-žijeme samozřejmě. V nějaký "zázrak" je nám proměněn tím a jedině tím, že je nám někým, a to zcela nitrosvětským a ze zcela nitrosvětských důvodů a pohnutek, doslova ukraden, že jsme v této "zbavenosti" života nuceni "žít" - pak nám jakékoli "setkání se" se "znaky" života připadnou jako "zázrak", jako cosi "touženého" v nedostupnosti - jako když stojíme před cukrárnou s slintáme na dort, který si nemůžeme koupit. "Život" v našem "bez-životí" ... "vnímáme", a dokonce jsme takto opět již-předem implantování, jako "zázrak" - "zázrak" je znakem toho, že jsme byli okradeni o samozřejmost svého života.

Život jako samozřejmost? ... jistě, a pokud jsme o něj byli okradeni, pak je i tím "nejsamozřejmějším právem", protože toto "právo" bylo krádeží narušeno. Mám samozřejmé, a PŘIROZENÉ, "právo" na SVŮJ(!) život - a to bez ohledu na cokoliv dalšího - právě toto a především toto je "právem" každé přirozené bytosti, jde o "právo", které překračuje meze lidských "nomoi" - jde o lidské "fysei" jakožto "nomoi" mimo-lidské-s-lidským-včetně - právě tím se dopouštíme zločinu třeba již "jen" tím, že dělám z krav "dojnice" a ze slepic "nosnice" ... zločinu proti přirozenosti, jež přirozenost lidskou přesahuje, a tudíž i zásadně zavazuje - i když nijak "vně-světsky", nýbrž právě a jen "ze světa". Konsekvence a konotace si každý jistě domyslí ... (zdravím pana Klause a jeho Neo-Cons kamarády :)

*

... no ... prrrr ... :) ... už stačilo ... :)

Wu: prostě stárneš. V tom dobrém slova smyslu ;-)
Člověk se duchovně uklidní... :-)

b. určitě, pevné místo ve světě, chápání, ne útěk nebo únik

"k duchovnosti vnitrosvětské", hezký popis, wu, pro mě znamená hledání pevného bodu a tím i poznávání souvislostí.

jm: to jo, tady a teď tam nejspíš bude pořád. Prostě proto, že nic jiného není [mrknutí].

Děd nevěd: a také pokud se nejedná o výpravu či karavanu, tam prý "čelem vzad" přináší smůlu [úsměv]

zuzi: asi ano, člověk zmoudří životem. Když ho žije.

Věřím že "to něco" má člověk v sobě a časem sám se k tomu postupně propracuje. Svým životem ... svými zážitky, setkáními, prostě pokud člověk k "tomu" spěje, dostane se k "tomu" a nemusí se extra snažit. Cesta se vynořuje z mlhy sama, stačí žít, vnímat. Já vím, zní to jako klišé, neumím to jinak napsat. Ani nad tím hlouběji neuvažuji, prožívám to, cítím a uvědomuji zpětně. Život je zázrak.

No ano. Čelem vzad vede povětšině k pokroku - tedy pokud ten pohled dozadu umí člověk zúročit[mrknutí].

pro jm:
.. já přece netvrdím, že jste hloupý, to bych si nedovolila. Jen říkám, že mi připadá, že jste ty dva texty nečetl "pořádně". To je celé.

Wu: Radši využiju možnosti mlčet, blue mě zase sprdne, že jsem hloupý:-)

V tom starém je velkými písmeny SKUTEČNOST a v textu mj. tady a teď, v tom novém je taky tady a teď, jenom tam nejsou vyjmenované ty různé směry.

Ale už mlčím, jsem nevzdělán, duchovním vedením nedotčen, s výjimkou tedy od mé zákonité mangelky...

Blue: není se zač omlouvat [úsměv].

ant: pěkný (slabost pro paradoxní vyjádření zenových mistrů mi zůstala). Akorát obě varianty vycházejí z předpokladu osvícení, a to je právě to [úsměv].

jm: ba ne, ta SKUTEČNOST, o které jsem mluvil dřív, nebyla skutečná. Ale mohl bys rozvést, jak Ti to připadá "zvonku"? Předtím to bylo zevnitř ven, mimo svět, za svět. Teď to je uvnitř (na pohledy, které vedou zevnitř ven).

GeoNe, rozumím, jak povzbudivosti, tak významnosti obratu. Je to opravdu velká proměna, ačkoliv se to nezdá. Chvílemi mě to udivuje [úsměv], protože "jiné světy" měly takovou přitažlivost...

bb: ano, tady a teď. Člověk musí dávat pozor, aby se mu z toho nestalo JEN to zaklínadlo. Zrovna před chvílí, po večeři, jsem jen tak deset minut seděl a užíval si to teď.
Citát pěkný...

Omlouvám se Wu, za mírně "čertokrabičkovský" příspěvek, ale nějak jsem si nemohla pomoct.
:-)

Mistr řekl: Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Ta špatná zní: Pro to aby jsi dosáhl osvícení nemůžeš nic udělat. A ta dobrá zní: Pro to aby jsi dosáhl osvícení nemůžeš nic udělat.

Tož tak :)

pro jm:
.. Hm.. (bez jakékoliv urážky, ale na drzost drzostí bez shovívavosti), mám dojem, jakobyste ty texty vůbec nečetl, přesto že oba jsou relativně krátké.

Je to drzost ode mě psát k tomuto tématu, jednak je osobní a jednak ani tomu oboru neholduji. Tak předem prosím za shovívavost. Ale osobně nevidím velký rozdíl mezi těma dvěma texty. To nové mi připadá "zvonku" stejné jako to starší, jen možná víc zažité a přivyknuté?

... věřit ve všechna ta "satori" je velmi snadné ... držet se "ve" světě je asi daleko obtížnější ... ale je zde "alespoň" třípek dobrých důvodů mínit, že to "někam povede", v čemž je určitě stejně "velký" úlomek zcela konečné, "obyčejné" .... ech: ... "naděje" ...

... jak prostý a jak významný "obrat", že ano, Wu? ... díky ... pro mě osobně je to velmi povzbudivé ... upřímně ... :)

A ještě k tomu tady a teď. Nedá mi to, abych Ti sem nelupla jeden z mých milovaných citátů:

"Umět se radovat. Ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího nepřijde."
......../Ota Pavel/

hmmmmm....... "tady a teď"... Mé nejoblíbenější divuplné zaklínadlo! - úsměv -
Já se sice nikdy nikterak horoucně nepachtila po mimosvětské spiritualitě, ale vzdor tomu i sama u sebe cítím to, o čem mluvíš...