Mimořádně zajímavě postavený a ve výsledku velmi komplexní je tento pyrenejský román. Autorka za něj získala mimo jiné Cenu Evropské unie za literaturu a patří mezi nejpřekládanější díla v katalánštině. A není divu, probírat se jeho příběhy a odkrývat vrstvy krajiny je zážitek.
V osmnácti kapitolách nechává autorka promluvit pokaždé někoho jiného, včetně přírody samotné. Vlastně hned první kapitolu vyprávějí bouřkové mraky, které připluly nad hory, bachraté a naplněné vodou. Mluví o tom, jaké to je, jak barví krajinu, jak vypouští první blesk. Také o Domènecovi, kterého blesk zasáhl, když sbíral stročky, o jeho ženě Sió a dětech, o čtyřech ženách, které se přijdou na mrtvého podívat.
Každá další kapitola přináší jinou perspektivu a zdánlivě také jiný příběh. Pokaždé však zachytí některou ze zmíněných postav nebo uvede na scénu někoho dalšího. Tak kapitola druhá, Jména žen, promlouvá o tragických osudech žen obviněných z čarodějnictví, o jejich výsleších, bolesti a hněvu a o tom, jak se do hor vrátily, zmíní se i divoženkách. Teprve po chvíli pochopíte, že vypravěčky jsou ty čtyři, co se přišly na Domèneca podívat, a že jsou to jejich duše, které v horách zůstávají a tvoří další a další vrstvy paměti.
Ve třetí kapitole mluví Sió o tom, jak její děti odnesly ubrusy vodním žínkám a dostaly za to výprask, čtvrtou vyprávějí stročky, houby, za jejichž neurčitými zážitky můžeme tušit již zmíněné nebo budoucí postavy.
Tohle předávání slova a návaznost vytváří spletitou síť, kterou postupně procházíte. Listoval jsem knihou sem a tam, abych se ujistil o jménech, a po dočtení jsem si nechal zakreslit síť postav a vztahů. Tentokrát ji sem ale dávat nebudu, abych vás nepřipravil o potěšení z objevování.
Příběhy se posouvají v čase, ale zároveň jako by všichni v horách zůstávali přítomní. Čas tu neplyne jen vpřed; ukládá se do krajiny.
Nejsem sama, kdo se vrátil do lesa. Cestičkou, kterou jsme uprchli, proudí další lidé. Zdolávají ji kousek po kousku, den za dnem. S věcmi na zádech, s vážnou tváří. Párkrát jsem jim řekla, aby se zašli vykoupat k řece, že v horách válka není, že války končí, ale hory, ty nekončí nikdy, protože hory jsou starší než válčení a moudřejší než válčení, a že když je člověk mrtvý, už ho nemůžou zabít znovu. Ale koupat se nechtěli. Můj bráška jim říká republikáni. Jsou to republikáni jako já. (Str. 93)
Dívka zabitá na útěku před válkou, umučené ženy v čarodějnických procesech, mrtvý Hilari jako skrytý básník, stopy španělské občanské války v lesích, nekonečně dlouhá paměť horstva, vše je pořád přítomné a přispívá k ohromné a nekonečné legendě.
Je to jako řeka. Tok bolesti a života, lásky a smrti, proudy se vzdalují a vracejí, zurčí jeden přes druhý, navazují, nic nemizí. Pyrenejská legenda, která stojí za přečtení.
Odkazy:
SOLÀ, Irene. Zpívám já a hora tančí. Plzeň: Euskaldun, 2023. ISBN 978-80-908145-1-6.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.