David Nicholls: Jste tady

Tři dny nebudou stačit, a tak ho napadlo, že by se mohl od zbytku oddělit a dál jít sám. Jak daleko by došel, než by se musel vrátit? Pokud by vyrazil ze západního pobřeží, na to východní by dojít dokázal; byl by to pásek stažený v podpaží Skotska, přechod Jezerní oblasti a Pennin, chráněné oblasti Dales a přírodního parku Moors, a pak sestoupit k yorkshirskému pobřeží a smočit si nohy v Severním moři. Tuto slavnou trasu vytýčil Alfred Wainwright, tři sta pět kilometrů, které se běžně dají ujít za dvanáct třináct dní, přestože si byl jist, že on by to bez přestávek a odpočinku dokázal zvládnout za deset.

Cleo se zároveň podaří přesvědčit dlouholetou přítelkyni Marnii Walshovou, aby vyrazila také. Moc na úspěch nevěřila, Marnie je mistryně ve výmluvách, po rozpadlých vztazích žije sama, uzavřená ve své ulitě, nicméně souhrou okolností to klaplo.

Marnie rozhodně není zkušená turistka, vlastně na něco takového vyráží poprvé, ostatní účastníci výletu jakbysmet, jen Michael je outdoorový veterán. Jejich skupina je dost nesourodá:

Čtyři, co jsou single, sezdaný pár a teenager. Připadalo jí to jako detektivka, kde se vyšetřuje vražda, ale doufala, že zase tak daleko to nedojde.

A opravdu, účastníci se postupně vytrácejí, až spolu Marnie a Michael zůstávají čím dál častěji sami. Jejich vztah se nevyvíjí prudce, ale přes rozhovory, pocity trapnosti i humor, podráždění i ohleduplnost. Samozřejmě také díky sdílenému nepohodlí, kterého jim příroda dopřeje víc než dost.

Je to sice milostný příběh, ale nijak prvoplánový. Protagonisté jsou ve středním věku, potenciální láska je zatížená předchozími nezdary i jejich zvyky.

„Třeba ještě vložíš.“
„Už jsem to utratila. Jsem moc unavená, stará. Já a Helvellyn. Začít vztah v téhle fázi života je jako začíst se do knížky odprostředka. A dávat se poznat cizímu člověku, vlastně mu představit jen svoji část, protože kdo stojí o celek? Tedy tu část, o níž předpokládáš, že se mu zalíbí, takže přemýšlíš o tom, co před ním říkáš, jak se oblékáš a jak asi v dané chvíli vypadá tvůj obličej. Tak strašně bych se pozorovala a hlídala, že by mě to úplně vcuclo, asi jako když černá díra pohltí sebe sama. A kdo stojí o to jít na večeři s černou dírou?“

Čtení plynulo tak nenásilně, že jsem po chvíli s překvapením zjistil, že už jsem za polovinou knihy. Díky střídání perspektiv (kapitoly jsou zčásti vyprávěny z pohledu jednoho a druhého) dobře vyniká, jak rozdílně vnímají jednotlivé situace nebo gesta.

Moc hezký příběh, civilně romantický a zároveň přesný v zachycení osamělosti a opatrného sbližování. Dva zklamaní samotáři k sobě hledají cestu, potkávají se a míjejí, až to nakonec zvládnou.

Odkazy: