Jiří Marvan: Brána jazykem otvíraná

Co obsahují nastiňuje autor v úvodu:

Stavební součástky našeho souboru co obydlí — po léta obráběné trámy a příčky, ale i surové vepřovice, čekající na své vypálení, i nová okna (rr. 10, 17), ale též jeho obyvatelé, zahrnující psy různých ras (rr. 5-6), dítka (r: 7), novináře (r. 8), cestující malíře jazyků i duší (r. 9), jazykové i jiné tuláky (rr. 11-18, 20-29 — viz též Rejstřík jmen) — byly přerůzné; proto veškeré úsilí bylo napřeno k tomu, aby byly všechny rozmluvy po světě posbírány — což samo se jeví jako malý zázrak — posléze pak konvenčně roztříděny, očíslovány a příležitostně vybaveny odkazy na jiné rozmluvy spolu s příslušnými úpravami, aktualizacemi a přídavky.

Eseje jsou bohatě protkané osobní zkušeností, zkoumané jevy pojímá velmi široce, pohledem přes více slovanských jazyků, přes evropské vztahy a globální souvislosti.

V létě roku 1980 — čímž je míněn australský prosinec — se na mne obrátil krajanský list Hlasy (vycházející v Melbourne pod uměleckou taktovkou lyrika P. Rady) s tematikou v záhlaví, tedy s žádostí o besedu na téma zdánlivě nepolitické. Ukázalo se však, že ve světě rozděleném železnou oponou jako by každý musel patřit na jednu stranu: bylo téměř nemožné přesvědčit západní manažéry čs. hnutí odporu, že i železná opona je věc pomíjející (a tedy z pohledu nadčasového neexistující) a že nejdůležitějším odporem proti komunismu je masarykovský nadhled („sub specie aeternitatis“) do času, kdy už komunismus existovat nebude — takže nejlepším odpůrcem komunismu je ten, kdo není komunistou v podobě pro-, ale ani v podobě anti-, … neboť neřádstvo a špína nehodníků nemůže neulpět, často na celý život, i na těch sebenejnevinnějších. (Str. 33)

Knihu jsem si koupil na základě jakési nadšené recenze o světovosti češtiny a zhruba dvacet let ji sušil v zásobníku. Teď jsem ji konečně vzal do ruky – a zjistil, že autorův styl je natolik květnatý a rozprostřený, že mu prostě nerozumím. Vzdal jsem to po šedesáti stránkách.

Ještě jeden, trochu delší, příklad, ať si můžete udělat představu:

Takhle nějak před prvními prázdninami v zámořské Evropě přišla ke mně studentka libých tváří i tvarů s neobvyklými jazykovými plány — nepotřebovala řeč, kterou by se domluvila v co nejvíce evropských zemích (její mateřštinou byla angličtina), nýbrž naopak jedno slovo v co nejvíce jazycích. „Jak tak na vás koukám, tak byste se mohla naučit třicetkrát NE,“ odtušil jsem — „jinak se můžete snadno dostat do maléru.“

Její zářivý úsměv mi na fleku potvrdil, že to byla rada tak prvotřídní, že — být to rada lékařská či právnická, nikoliv jazyková — mohl jsem si naúčtovat $ 1000. K úsměvu přidala otázku, zda moje celoevropské slovo je ANO. Já na to:
1. zavrtěl hlavou,
2. hluboce, nostalgicky vdechl a
3. odpověděl ne,
což arciť znamenalo třikrát ano, a to 1. bulharsky, 2. švédsky, 3. novořecky. Potom jsme se bavili o profesionálních zvláštnostech (skutečná dáma nikdy neřekne ano, skutečný diplomat – ne) i národních mentalitách — v jedněch jazycích je kratší ne, v druhých ano (a obyčejně je to kratší slovo dvojhláskové).

Potají jsem si vzpomněl na jednoho francouzského lingvistu, který mi v Honolulu tvrdil, že v Chicagu jsou lepší černošky než Slovanky — takové chicagské Polky, Češky, Ukrajinky i Slovinky odpovědí a-a a podle modulace druhé slabiky se má určit, zda je to ano, či ne — a kdo se má v tom za takové situace vyznat. (Str. 49)

Chyba je jistě u mě, na databázích knih se hodnocení pohybuje kolem 90 %, asi nejsem kompatibilní. Kniha je rozhodně nesmírně vzdělaná, plná učených rozmluv s širokým rozhledem, a pokud vám styl sedne, jistě vás obohatí.

Odkazy: