James Stevens Curl: Budování Dystopie

Seznam kapitol:

1. Původ katastrofy (mj. několik definic, Pugin, Mathesius, Německý Werkbund)
2. Tvůrci mytologií a chybných analogií (mj. Voysey, Pevsner)
3. Modernismus v Německu jako důsledek první světové války (Bauhaus ve Výmaru, v Desavě)

Myšlenkové zázemí učitelů Bauhausu bylo velmi pestré; a čím méně odborně škola místy působila, tím zvláštnější extrémy se v ní objevovaly. kupříkladu Itten:

Ten brzy získal kontrolu nad podstatnou částí výuky a zavedl povinný Vorkurs (přípravný kurz), který museli studenti absolvovat předtím, než jim bylo dovoleno pokračovat v dílenském výcviku. Byl nadšeným stoupencem hnutí mazdaznan, jednoho z mnoha mystických a kvazináboženských kultů, které v té době v Německu kvetly. Ten souvisel se zoroastrismem, starým perským náboženstvím, a byl tedy spojován s Nietzscheho Zarathustrou (i když jakékoliv souvislosti s filozofovými idejemi byly beznadějně zkomoleny). Mazdaznanismus zastává názor, že svět je bojištěm mezi dobrem a zlem a že to, co je pokládáno za skutečnost, je pouze závojem zakrývajícím vyšší existenci, která je dosažitelná přísným fyzickým a mentálním cvičením, vegetariánskou dietou (zahrnující obrovské množství česneku), půsty a pravidelnými klystýry. Mazdaznanistické makrobiotické pokrmy se staly v kantýně Bauhausu pravidlem a někteří studenti přijali za svůj i Ittenův oděv (volnou róbu) a holili si hlavy. (Str. 129)

4. Mezinárodní styl – dvacátá a třicátá léta 20. století (mj. Ludwig Mies, pozdější historie Bauhausu)
5. Mezinárodní styl opravdu mezinárodní (mj. šíření za hranice Německa, Le Corbusier, Itálie)
6. Univerzální přijetí mezinárodního stylu: překvapivý důsledek roku 1945 (styl ustanoven, postupné přesvědčování)

Ne všichni byli přesvědčení:

Takzvaný „funkcionalismus“ však byl během třicátých let do značné míry menšinovou vášní, protože velká většina Britů všech sociálních tříd odmítla podlehnout jeho omezenému kouzlu. Nechtěli „stroj na bydlení“, ale místo, kde by se cítili dobře, v souladu sami se sebou, a dokonce si mohli vytvářet svůj vlastní důvěrný a příjemný prostor. Existoval zřejmý důvod, proč si i vzdělaní mecenáši drželi mezinárodní modernismus od těla, a to proto, že tvrdá přísnost minimalistických interiérů byla spíše nátlakovým programem designérů než odpovědí na přání klientů. (Str. 260)

7. Sestup k deformitě (mj. destruktivní vývoj v Británii, Philip Johnson jako arbitr vkusu)
8. Nebezpečné signály (mj. vnucování, kulty, věrouka, náboženský rozměr)
9. Některé další úvahy (mj. měřitelné a neměřitelné aspekty, vysoká a masová kultura)
10. Epilog (mj. ztráta smyslu, selhání vzdělávání)

Jsou to tedy dějiny moderní architektury, ale dějiny silně a jasně vymezující postoj, dějiny hodnotící. V posledních kapitolách přináší i náměty, jak Dystopii začít obracet, jak by mělo probíhat vzdělávání, co s veřejným prostorem.

Měl by být studován charakter místních staveb, obzvláště ve vztahu k tomu, jak pro ně byly přirozeně využívány snadno dostupné materiály v dané oblasti, a to zahrnuje také porozumění řemeslným dovednostem. To by také pomohlo pochopit, že existující stavby lze používat nebo adaptovat pro moderní účely, avšak tento proces vyžaduje odborné znalosti a citlivou reakci na existující materii. Také se může udělat mnohem víc pro to, aby se studenti naučili, jakou hodnotu má zachování zdrojů namísto jejich ničení, jak to vyžadovalo vytvoření modernistického cíle tabula rasa. Mělo by také dojít k daňové reformě, která by zvýhodnila opětovné využití a oživení starých budov, protože současný systém naopak podporuje jejich boření. To je ještě další ukázka toho, jak je celá legislativní a finanční struktura nastavena ve prospěch bourání a opětovné výstavby, jinými slovy v souladu s modernistickými záměry. (Str. 408, Coda)

Co se týče provedení, je fantastické, jak bez rozpaků a bez servítků servíruje základní myšlenku – že architektura moderny vznikla tím, že prostor dostala malá, ideologicky velmi sebejistá skupina tvůrců a teoretiků, která destruovala návaznost, urbanismus i krásu.

Jen ten začátek, kdy prochází a komentuje všemožné kritiky a hodnotitele, o kterých jsem nikdy neslyšel, byl dost náročný… Oprava: byl až nesnesitelný, úmorné pitvání neznámých kritiků a jejich reakce na jiné neznámé kritiky, s jen minimem příkladů a ukázek. Kdybych to věděl předem, celou kapitolu bych nejspíš přeskočil. Ne že bych si moc pomohl, v tomhle stylu je kniha celá. Autor se historii architektury věnuje přes půl století, načteno má pravděpodobně úplně všechno a nebojí se to použít.

Obžaloba je to podnětná, je skvělé vidět kritiku krabic a šíleného urbanismu z řad architektů. Určitá slabina spočívá v tom, že se extrémně hodně zabývá tím, jak k tomu došlo – ale ve srovnání s tím věnuje relativně málo prostoru vysvětlení, proč je to špatně. Jako čtenář, který nestudoval architekturu, bych potřeboval víc konkrétních ukázek: ne jen říct, kdo co prosadil, ale na stavbách ukázat, proč to v prostoru selhává (ukázky tam samozřejmě jsou, ale více by bylo lépe).

Pro laika je kniha zahlcená informacemi nejen o architektech, ale i o jejich mýtotvůrcích. Doporučil bych ji hlavně lidem z oboru nebo těm, kdo moderní styl opravdu nemají rádi – získají munici do diskuzí.

Odkazy: