Cassie Holmes: Šťastnější

Na čase tedy záleží, ale nejde jen o to, kolik ho je, ale také jak ho strávíme. Od druhé kapitoly začínají návrhy, jak by takové činnosti měly vypadat, např. pohyb, laskavost k druhým, spočinutí v úžasu, sociální kontakty… Tady mě zaujalo, jak hluboká konverzace dokáže posunout a navázat vztahy:

Abych svým studentům pomohla rozvíjet přátelské vztahy, rozdělím je pokaždé do dvojic a zadám jim za úkol, aby se o tom druhém něco dozvěděli. Rozdám jim tři sady otázek. Na zodpovězení otázek z první sady mají dvě minuty, přičemž oba členové dvojice musejí odpovědět na všechny z nich. První sada obsahuje základní dotazy typu „Jak se jmenuješ?“ a „Odkud jsi?“. Na druhou sadu mají studenti pět minut. Otázky se týkají zájmů a cílů dotyčného či dotyčné a jejich současných prožitků (například „Jaké máš koníčky?“, „Kdybys mohl/a cestovat kamkoli na světě, kam bys jel/a a proč?“, „Jakého zlozvyku by ses rád zbavil/a?“). Nakonec dostanou osm minut na třetí sadu otázek, které jsou již hodně osobní, například „Je pro tebe snadné, nebo obtížné seznamovat se s lidmi? Proč?“, „Popiš situaci, kdy ses naposledy cítil/a osaměle.“, „Čeho se hodně bojíš?“, „Na jaký úspěch z poslední doby jsi hodně pyšný/á?“.

Přestože celé cvičení trvá jen patnáct minut, téměř vždy díky takovému rozhovoru vznikne nové přátelství, A v případě, že se dvojice již znala, nebo šlo dokonce o kamarády, rozhovor jejich vztah prohloubí. (Str. 67)

Zajímavé je také doporučení, jak nezbytné (a neatraktivní) činnosti změnit, aby už nebyly ztrátou času, jak je přerámovat, najít v nich smysl nebo spojit s něčím, co dělat chcete.

Dost šokující byla kapitola pět „Zastavte se a přivoňte k růži“. Ukazuje výpočet, kolik ještě zbývá příležitosti pro věci, které dělat chceme. Když v příkladu devětadvacetiletá postgraduální studentka vypočte, že jí pro společné večeře s rodiči zbývá už jen něco přes sedm procent z celkového počtu, donutí to ke změně priorit a užívání si příležitostí. Ale pozor, opakované činnosti vedou k hédonické adaptaci, takže následují ještě doporučení jak ji překonat, jak přerušit zaběhané.

Další část je věnovaná tipům, jak se nenechat rozptylovat, protože

Z uvedených zjištění plyne ještě jedna podstatná věc. Killingsworth a Gilbert ukázali, že na prožitek štěstí má větší vliv soustředění na určitou činnost, a nikoli činnost samotná. Pokud tedy věnujete pozornost aktuálně vykonávané činnosti, má to na váš pocit štěstí významnější vliv než to, co děláte. Také je to varování pro všechny „muže a ženy činu“ – ustavičná roztěkanost přináší neblahé důsledky.

V naší kultuře zaměřené na výkon však může být snaha zpomalit a skutečně se soustředit problematická, Proto se všichni potřebujeme naučit, kdy a jak se přesunovat z režimu konání do režimu bytí, a nakládat se svým časem co nejlépe. Zde jsou čtyři empiricky podložené strategie. (Str. 134)

A rozsáhlý závěr knihy velmi prakticky ukazuje, jak identifikovat důležité činnosti a jak si je rozložit do týdenního plánu. Cílem je zvýšit vliv příjemných, minimalizovat nepříjemné, vyhradit prostor na ty nejdůležitější a tak dále. Týden jak mozaika.

Knížka je výborná; dobře se čte, styl je živý a empatický. Všechno demonstruje na skutečných životech, poznatky a doporučení jsou podložené výzkumy a hlavně tvoří ucelený celek. Je to návod pro vědomé nakládání s časem a nepochybně je funkční. Každá kapitola je navíc ukončená přehledem „Co si odnést z kapitoly“, takže až se budete ke knize vracet, snadno si to oživíte.

Odkazy: