Darina Křivánková: Jak si nabít hubu

Ale mnohem víc mě bavilo, když Blanka přišla s tím, že na škole budeme vydávat literární časopis a uspořádáme divadelní a hudební festival. Za tím účelem byl založen dramatický kroužek, což byla skvělá záminka k tomu scházet se s lidmi napříč ročníky, kteří se na svět dívali podobně jako já, povídat si o knížkách, pouštět si muziku, chodit do divadla a střídat se ve frontě na lístky do kina Ponrepo.

Tak do mého života vstoupila Kate Bush, David Bowie, Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni, Federico Fellini, Arthur Rimbaud, Samuel Beckett, Jan Skácel… Jeden iniciační zážitek za druhým. Mezi všemi těmi chemickými rovnicemi to byla exploze emocí a neskutečných zážitků. Nic z toho tehdejší učební osnovy neobsahovaly, leccos bylo dokonce nežádoucí, ale režim už ve druhé polovině osmdesátých let pomalu tál a na průmyslovce se zas tak moc nestřežily knihy, které jsme si četli pod lavicí.

Pokračujeme sametovou revolucí, těhotenstvím a rodičovstvím v devadesátkách, dodatečným studiem na vysoké škole,

To, že jsem si tehdy, v poměrně pokročilejším věku, dovolila jít na „plný úvazek“ studovat, považuju za první velkou vědomou a cílenou změnu ve svém životě. Do té doby se mi věci prostě děly a já je ovlivňovala jen nepatrně. Tuhle změnu jsem měla plně ve své moci a jsem na sebe upřímně hrdá, že jsem ji uskutečnila. A svému synovi a taky tehdejšímu muži jsem vděčná za to, že mi ji umožnili a podrželi mě.

peripetie působení v časopisech o filmech, také o vyhazovech, změnách v osobním životě, koupení staré fary a posunu ke gastronomii. Jenže v době, kdy print umíral a neustále se škrtaly náklady, se to všechno řešilo všelijak, zejména obrovským nasazením (s nevyhnutelnými důsledky):

Většinou ukecáš kámoše a známé – autory, fotografy, stylisty, aby pro tebe pracovali za méně peněz, nebo aby alespoň stihli udělat práci rychleji, a tudíž za méně peněz. Ušetřit se dá i za ateliér, třeba tak, že fotíš u sebe doma, u kamarádů na zahradě, u babičky na chalupě… Možnosti tu rozhodně jsou. Vymýšlíš spolupráce s firmami, které ti focení zaplatí. A samozřejmě můžeš spoustu věcí udělat sama, kromě toho, že vymyslíš a napíšeš, tak i nakoupíš, uvaříš, uděláš foodstyling, přitáhneš bedny s vypůjčeným nádobím… Blbý je, že když se přijde na to, jak jsi šikovná, tak si těžko obhájíš další spolupracovníky, protože to přece zvládneš. A po nocích smolíš prezentace speciálních projektů pro inzertní klienty, případně vymýšlíš marketingové eventy, přestože je na to v baráku celé oddělení. A nejvíc v pytli je, že tě to strašně baví. Je to vlastně jako uvařit skvělé jídlo z takřka prázdné lednice. Je to výzva, kterou chceš pokořit, protože jsi sakra dobrá. A pak ti dojde, že jsi prostě jen tažná kráva. Po necelých dvou letech v Gurmetu jsem celkem ukázkově vyhořela.

Moje práce mě tak bavila a věnovala jsem jí tolik času a energie, až mě to docela semlelo. A tak jsem odešla. Opět jsem neměla žádný plán B, jen jsem věděla, že takhle už dál nemůžu a nechci. Opustila jsem časopis, který jsem si vymyslela a vypiplala.

A tak dál, osobní život, rozvod, hledání partnera v podivném světě online seznamek, terapie, nový vztah a na závěr bistro Topinka.

Ještě ke stylu – každá kapitola je uzavřena několikařádkovým shrnutím jejího děje, autorčina postoje nebo změnou, kterou pochopila. V některých recenzích jí to čtenáři vyčítali, mně se to naopak velmi líbilo. Je to takový katarzní okamžik, ohlédnutí a zhodnocení. Příjemná tečka.

Přestože k filmům ani gastru žádný vztah nemám, kniha mě bavila – je tedy docela dobrá šance, že by mohla bavit i vás.

P. S. Krátce po vydání knihy následoval další životní zvrat – autorka své bistro Topinka uzavřela a předala novým majitelům. Je vidět, že schopnost svůj život měnit neztrácí.

Odkazy: