Vladimir Nabokov: Lolita

A nejen to, umí také velmi sugestivně popisovat – jak vlastní pocity, tak situace, prostředí nebo třeba zajímavosti, které při svém ročním průletu Amerikou navštívili.

Kus nádherně erodované půdy; květy juky, krásně čiré, krásně voskové, leč zavšivené plazivými bílými muškami. Independence v Missouri, začátek Staré oregonské stezky; a Abilene v Kansasu, domov rodea nějakého Divokého Billa. Vzdálené hory. Blízké hory. A další hory; namodralé krasavice, nedosažitelné nebo věčně přecházející, jedna za druhou, v obydlené vrchy; pohoří na jihovýchodě, potíže s nadmořskou výškou na horských pastvinách; šedé, sněhem protkané kamenné kolosy proklávající srdce i nebe, neúprosné vrcholy zjevující se zčistajasna v zákrutě na silnici; ohromné zalesněné plochy se systémem úhledně přečnívajících tmavých jedlí, tu a tam přerušované světlými chomáčky osik; růžová a fialová seskupení, faraónské, falické homole černé lávy, „až moc předpotopní, aby se daly popsat slovy“ (blazeovaná Lo); jarní hory se slůněčím chmýřím na hřbetech; hory v babím létě, všechny nahrbené, těžké egyptské údy složené pod záhyby okrového, moly prožraného plyše; hory v barvě ovesné mouky, potřísněné zelenými oblými skvrnami dubů; poslední ryšavou horu s hustou houní vojtěšky na úpatí.

Trochu k ději – vypravěč Humbert je něco jako literární vědec na volné noze, napsal pár studií a poté, co z Evropy odešel do Ameriky, hledá místo k pronájmu pokoje. Najde ho v městečku Ramsdale u mladé vdovy Charlotty Hazeové. Její dvanáctiletá dcera Dolores je právě ten typ dívky, kterému vypravěč říká nymfička a kterým nedokáže odolat.

Předložíte-li normálnímu muži skupinovou fotografii školaček nebo skautek a řeknete mu, aby vybral nejhezčí, nemusí bezpodmínečně ukázat na nymfičku. Člověk musí být umělec i šílenec, bezmezně melancholický tvor s bublinkou žhavého jedu ve slabinách a věčným ohněm nesmírné smyslnosti v citlivé páteři (jak se musí hrbit a skrývat!), aby podle nevyslovitelných příznaků – jemně kočkovitého tahu lícní kosti, útlých ochmýřených končetin a jiných indicií, jež mi zoufalství, stud a slzy něhy nedovolí vyjmenovat -okamžitě rozpoznal malého anděla smrti mezi obyčejnými dětmi: stojí tam, jimi nepoznán, a není si vědom své fantastické moci.

Dále, jelikož pojem času zde hraje tak magickou roli, badatele by nemělo překvapit zjištění, že mezi dívkou a mužem musí existovat věkový rozdíl několika let, podle mě minimálně deseti, obvykle třiceti až čtyřiceti, v několika známých případech dokonce až devadesáti, aby muž kouzlu nymfičky podlehl. Je třeba nalézt ohnisko, určitou vzdálenost, kterou s rozechvěním překonává vnitřní zření, i určitý kontrast, který s vyjeknutím zvrácené rozkoše vnímá mysl.

Podnájem mu dovoluje užívat si tichých a vzdálených rozkoší, zpočátku je to skoro nevinné. Když je ale Dolores na táboře a její matka odhalí své city k podnájemníkovi, chopí se Humbert příležitosti. Svatba je rychlá a naděje velké. Sice musí vydržet náklonnost své manželky, ale ty vyhlídky! Jen do svého tajného deníku si poznamenává, co skutečně cítí. Deník ještě sehraje svou roli, každopádně když manželka tragicky zahyne, nestojí mu už nic v cestě. Lolitu na táboře vyzvedne a pustí se s ní do pouti po motelech. A samozřejmě ji zneužívá…

Text je postavený jako retrospektiva; úvodní kapitola vysvětluje, že jsou to paměti zesnulého.

„Lolita, aneb Zpověď ovdovělého bělocha“ – tak zní dva tituly, pod nimiž se pisateli této poznámky dostaly do rukou podivné stránky, jež tato slova uvozují. Sám jejich autor, Humbert Humbert, zemřel 16. listopadu 1952 ve vazbě na koronární trombózu, několik dní před začátkem svého procesu. Jeho právní zástupce, jinak můj příbuzný a dobrý přítel, ctěný pan Clarence Choate Clark, jenž je nyní zaměstnán u advokacie v hlavním městě, mě požádal, abych tento rukopis připravil k vydání, a svoji prosbu doložil dovětkem z poslední vůle svého klienta, (… )

„Před začátkem svého procesu“ už od první stránky ukazuje, že celá záležitost skončila špatně (jak také jinak?). A text, popisující celou historii, vlastně už od Humbertova dětství, je veden snahou vysvětlit své počínání a podpořit obhajobu.

To je další rozměr; poskytuje opravdu pořádné množství nevědomého materiálu, který z promluv prosvítá. Dovoluje čtenáři zkoumat vypravěčovu slepotu, záchvaty nostalgie a sebelítosti, chvilkové pochopení utrpení, které Lolitě způsobuje, a hned zase bezcitnost, se kterou ji manipuluje, udržuje v tajnosti a závislosti.

A zoufalství dítěte, které okradl, kterému zničil vše.

Nakonec neudělala svému IQ hanbu a našla si bezpečnější syslíkovskou schovávačku, kterou jsem nikdy neobjevil; jenže to už jsem drasticky snížil ceny tím, že si oním tvrdým a ohavným způsobem musela získávat mé svolení, aby mohla chodit na schůzky školního divadelního kroužku; nejvíc jsem se totiž obával ne toho, že mě přivede na mizinu, ale že si našetří dost peněz, aby mohla utéct. Mám dojem, že ta vyplašená chudinka si představovala, že s pouhými padesáti dolary v peněžence se nějak dokodrcá na Broadway či do Hollywoodu – nebo do smradlavé kuchyně nějaké vývařovny (Přijmeme pomocnice) v ponurém prérijním státě, kde vane vítr a blikají hvězdy, a dary, a bary, a všude kolem nic než hnus, hniloba, smrt.

I když mu nakonec utekla, její další osud (který se dozvíme až na konci) ukazuje nezvratné narušení života, její duševní zranění.

Z náznaků víte, že Humbert se několikrát léčil v sanatoriích, a nejen se slabým srdcem, ovšem naplno je to vidět ve chvíli, kdy hledá stopy Lolity po všech hotelech, kdy jeho paranoia propuká naplno (a také kulturní odkazy). Nachází smysl úplně ve všem

Stopy, které zanechal, neprozradily jeho totožnost, avšak odrážely jeho osobnost, nebo přinejmenším jakousi celistvou a nápadnou část té osobnosti; v jeho žánru, jeho druhu humoru – alespoň v jeho nejlepších projevech -, naladění jeho mozku, jsem nacházel něco ze sebe. Napodoboval mě a zároveň se mi vysmíval. Jeho narážky byly bezpochyby nadmíru intelektuálské. Byl sečtělý. Uměl francouzsky. Byl zběhlý v logodaedii a logomanii. (… )

Jak bouřlivým chvěním triumfu i hnusu se otřásla moje chatrná tělesná schránka, když mi mezi prostými, nevinnými jmény v hotelové knize hostů vystříkl do tváře jeho ďábelský hlavolam! Všiml jsem si, že kdykoli měl pocit, že se jeho hádanky stávají příliš nesrozumitelnými i pro takového luštitele, jako jsem já, přivábil mě nazpět nějakou snadnou. „Arsene Lupin“ byl hračkou pro Francouze, který se pamatoval na detektivní příběhy svého dětství, a člověk nemusel být zrovna znalcem umění románu, aby ocenil otřepanou vestu „K. A. Ramazoff, Ivan, Ark.“ Nevkusná, třebaže v podstatě prozrazovala vzdělance – a ne policajta, ne prachsprostého hulváta, ne oplzlého cesťáka -, byla taková vymyšlená jména jako „Arthur Rainbow“, což byl zcela zjevně travestovaný autor díla Le Bateau Bleu – dovolte, abych se taky trochu zasmál, pánové! -, nebo „Moris Schmetterling“, autor pověsti Voiseau Ivre (touché, čtenáři!). Hloupé, ale legrační „D. Orgon, Elmira, N. Y.“ pocházelo z Moliera, a jelikož jsem se ještě před nedávném snažil zaujmout Lolitu věhlasným divadlem osmnáctého století, uvítal jsem jako starého kumpána jméno „Harry Bumper, Sheridan, Wyo.“

Na druhou stranu, Lolitě skutečně někdo pomohl utéci a tak by něco z toho reálné být mohlo. V čtenáři nejednoznačnost vyvolává napětí a otázky a také upozorňuje, jak je Humbert nespolehlivý a nevěrohodný vypravěč.

Kniha nijak nemoralizuje, nechává Humberta mluvit – o to silnější to je, když vidíte, co dělá a jak obelhává sám sebe, jak si snaží namluvit, že je to láska a přitom je pro něj Lolita jen objekt a fetiš, který chce vlastnit.

Ne náhodou dílo patří k nejvýznamnějším románům dvacátého století.

Odkazy: