Oliver Burkeman býval expert přes produktivitu – důvěrně znal všechny metody a metodiky, odškrtával úkoly v seznamech, používal priority, časová okna a také o tom všem psal novinový sloupek.

Prohýřil jsem nesčetné hodiny – a slušnou sumu peněz, utracených převážně za luxusní poznámkové bloky a fixy s tenkým hrotem – v domnění, že kdybych dokázal najít ten správný systém organizace času, vybudoval si ty správné návyky a uplatnil dostatečnou sebekázeň, mohl bych v onom souboji s časem jednou provždy zvítězit. (… ) Pokoušel jsem se sladit svou každodenní činnost se svými cíli a svoje cíle se svými niternými hodnotami. Při používání těchto technik jsem často cítil, že jsem už jen kousíček od zlatého věku klidné, nerušené produktivity a smysluplné aktivity. Ten ale nikdy nepřišel. Místo toho jsem byl jen vystresovanější a nespokojenější.

A pak (chtělo by se říct najednou, ale určitě se v tom projevily ty roky marného boje s nesplnitelným) si uvědomil, že žádná technika nikdy nebude fungovat.

Nikdy v sobě úspěšně neskloubím dost efektivity, sebekázně a úsilí, abych se dopracoval až k pocitu, že všechno zvládám, že plním všechny svoje závazky a nemusím mít žádné obavy z budoucnosti. Vědomí, že s touto strategií klidné mysli nedosáhnu, mě paradoxně hned jaksi zklidnilo. (Koneckonců, jakmile jste přesvědčení, že cíle vašeho úsilí dosáhnout nelze, je mnohem těžší se bičovat za to, že selháváte.) V tom okamžiku jsem ještě nechápal, proč jsou všechny tyto metody odsouzeny k neúspěchu. Používal jsem je totiž ve snaze získat pocit kontroly nad životem, který zůstane navždycky nedosažitelný.

Svůj zájem pak obrátil ke zkoumání všech okolností chybějícího času. Hledá kdy se se to stalo a proč

K překročení určité hranice však došlo. Před ní byl čas jen prostředkem pro rozvoj života, materií, z níž byl život utkán. Poté, co se „čas“ a „život“ v myslích většiny lidí oddělily, stala se z času věc, kterou člověk využívá – a právě tento posun je předpokladem všech jedinečně moderních způsobů, jimiž dnes s časem zápasíme. Jakmile se z času stane zdroj, který je třeba využít, začne člověk pociťovat tlak – ať už zvenčí, nebo od sebe sama –, aby ho využíval dobře, ale také aby se obviňoval, když má pocit, že časem plýtvá. Potýkáte-li se s přílišným množstvím požadavků, snadno dojdete k závěru, že jediným řešením musí být čas lépe využívat, tedy být efektivnější, pracovat víc nebo déle – jako byste byli stroj za průmyslové revoluce. A vůbec si nepoložíte otázku, jestli nerozumné vlastně nejsou samotné požadavky.

Proč rychlejší a efektivnější zpracovávání nevede ke zlepšení ("past efektivity")

Stejně kontraproduktivní vzorec platí pro řadu našich pokusů zvýšit svoji efektivitu v práci. Když jsem se před pár lety topil v e-mailech, úspěšně jsem zavedl systém, kterému se říká Inbox Zero. Záhy jsem však zjistil, že jakmile nabudete v odpovídání na e-maily fantastické efektivity, stane se jen to, že začnete dostávat mnohem víc e-mailů.

Co stojí v pozadí záplavy úkolů a činností

Už ten základní předpoklad je nepodložený: neexistuje důvod se domnívat, že zvládnutím více úkolů budete mít situaci pod kontrolou nebo získáte čas na to důležité. V první řadě platí, že pojem „důležité“ je subjektivní. Je bláhové předpokládat, že si najdete čas na všechno, co vy, váš zaměstnavatel nebo vaše kultura pokládáte za důležité. Další vyčerpávající potíž tkví v tom, že se vám s rostoucím výkonem začne cílová páska vzdalovat: víc věcí vám přijde důležitých, smysluplných nebo nezbytných.

A že oblíbený příběh o prioritách (plnění nádoby velkými kameny, pak menšími atd.) je sice hezký a názorný, ale neodpovídá realitě.

Skutečný problém organizace času v dnešní době nespočívá v tom, že neumíme dávat přednost velkým kamenům. Problém tkví v tom, že kamenů je moc – a většina z nich se ke sklenici ani nepřiblíží. Klíčová otázka tedy nezní, jak odlišit důležité aktivity od těch nedůležitých, ale co si počít, když se nám jich jako důležité jeví příliš mnoho, a lze je tedy považovat za velké kameny.

Musíme se smířit s nejistotou a pocitem ztráty.

Kultura zjednodušování nás svádí k představě, že až vyřídíme únavné úkoly, možná najdeme čas na všechno důležité. To je ale lež. Je nutné si vybrat pár věcí, všechno ostatní obětovat a vyrovnat se s pocitem ztráty, který nevyhnutelně přijde. Keesmaatová si vybrala zakládání ohně a společné pěstování jídla. „Jak jinak než péčí bychom poznali místo, na němž jsme se usadili?“ ptá se. „Jak jinak než pěstováním plodin, které jíme, máme poznat životodárnou povahu půdy, různorodé potřeby papriky, salátu a kadeřávku?“ Vy můžete samozřejmě učinit velmi odlišnou volbu. Ve svém konečném lidském životě však neuniknete tomu, že si budete muset vybrat.

Náš čas je omezený, když budeme mít štěstí, budou to pouhé čtyři tisíce týdnů. Navíc ten čas ve skutečnosti nemáme, jen očekáváme, že ho budeme mít. A to je rozdíl.

Je to o trochu těžší čtení, než byste možná čekali; Burkeman často zabrousí do filozofie nebo si vypůjčí něco z duchovních učení, výsledek je ale velmi ucelený a dokonale dává smysl. Znám to ze zkušenosti, i já jsem zkusil spoustu metod, ale vše hotovo pořád nemám a mít nikdy nebudu. Po letech jsem také pochopil, že si musím vybírat a zahazovat, v knize jsem ale dostal rozsáhlou studii. A na závěr ještě deset bodů, deset tipů, jak se smířit se svou konečností.

(Kdybych chtěl kritizovat, možná by se ukázalo, že některé z těch rad spadají spíš do ranku toho, jak úkoly zvládat, tedy opět do pasti produktivity – ale něco přece jen stíhat musíme, že?)

P. S. Pozor na snahu být tady a teď, je to taky past!

Problém spočívá v tom, že snaha být přítomen v daném okamžiku, přestože se jeví jako přesný opak instrumentalistického nastavení mysli soustředěného na budoucnost, který v této kapitole kritizuji, je ve skutečnosti jen jeho mírně odlišnou verzí. Tolik se upínáte na co nejlepší využití svého času – v tomto případě ne kvůli nějakému pozdějšímu zisku, ale kvůli zážitku obohacujícímu život právě teď –, že to samotný zážitek zastře.

Odkazy:

• Čtyři tisíce týdnů v ČBDB
• Čtyři tisíce týdnů v Databázi knih
• recenze Karolína Klinková, Deník N (paywall)

BURKEMAN, Oliver. Čtyři tisíce týdnů. Brno: Jan Melvil Publishing, 2022. ISBN 978-80-7555-161-0.