Tohle sama nezvládneš, Mio. Ani s dobře míněnými radami kamarádek. Pouvažuj o návštěvě psychiatra. Nech si předepsat nějaký dryják na utlumení, na spaní beze snů o ní. — Jít k psychiatrovi? Bohajeho, jak tohle řeší ostatní?

„Ostatní to mají odbyté už od puberty, na tebe to přišlo až teď, nenaděláš nic. Čím dýl něco odkládáš, tímje to pak silnější. Já vím, že se trápíš, ale to je kolikrát lepší než být citově úplně mrtvá,“ zní Ančina odpověď.

Jak jsme všichni chytří, když jde o druhé! — Ty to děláš taky, Mio. — No jo. Teď vím, jaký to je. Byla pitomost zatahovat do toho další lidi! — Hele, ale být citově mrtvá, to by bylo docela fajn. Aspoň na chvíli. Takhle jsi unavená a děláš chyby v práci i doma. — Do háje, jak jsem mohla být celou dobu tak slepá? To jsem fakt takový citový balvan? Jak to, že mi to nedošlo dřív? Že sis pletla lásku a vášeň s přátelstvím? Nikdy tě nenapadlo, že by se život mohl odvíjet jinak než v modelu žena, muž a děti. Nejspíš v tom hrála roli touha po dětech. Touha hnízdit. Ach jo. Máma se vám zbláznila, rodinko, a neví, jak z toho ven… (Str. 86)

A psycholog, místo aby jí poradil jak „problém“ vymazat, jí jen řekne Buď ten lístek na cestu kolem světa necháte propadnout, a pak se budete celý zbytek života točit v kruhu. Nebo přijmete novou situaci a na tu loď nastoupíte. Nezbývá než naskočit… tedy ono se to tak nějak vyvíjí samo.

Kniha má dobře zvolenou kompozici. Po kapitole se střídají dvě linie, jedna popisuje ono uvědomění a bezprostřední vývoj, druhá je asi o půl roku později jako cesta po Srí Lance. Jsou dost kontrastní, ta v Čechách je obtížná, plná problémů a těžkých situací, Srí Lanka je odskok do ráje, cestopis a také studium buddhismu, o kterém Mie vypráví zpočátku neznámá Lea.

„To je Mára,“ dozvídám se od Ley. „Pokušitel, princ temnoty, pán smrti… Většinou se mu říká démon. Jeho úkolem bylo překazit Buddhovi cestu k osvícení. Dokáže velmi dobře zmást mysl lží, polopravdou, falešnými zprávami, domněnkami, pocity lpění, touhy, chamtivosti, žárlivosti, hněvu, strachu nebo deprese.“

„V podstatě je to takový démon internetu a sociálních sítí. Jeden aby před takovým Márou včas prchal… A tady?“ ukazuji na podobnou postavu, tentokrát žhavě červenou.

„To je taky on. Takhle se vybarví, když ho něco rozzuří.“

„Buddha ho asi pěkně vytočil… “

„Aby ne. Odolal všem Márovým svodům a nedopřál mu vítězství. Nejprve si dovolil odmítnout všechny hory i s horákama, co mu Mára nasliboval. Jako princ Siddhárta Gautama vyrostl v přebytku a dávno věděl, že hmotné bohatství nikomu štěstí nepřinese. Zavrhnout tuhle nabídku pro něj vůbec nebylo těžké.“

„Není divu, že byl Mára tak vzteklý… “

„Ještě dlouho ne. Ten se po prvním nezdaru nevzdává. Zkusil to jinak. Začal Buddhu citově vydírat. Připomněl mu ženu a syna, které opustil, důsledky zanedbaných vladařských a náboženských povinností, ukázal mu, v čem všem jako panovník, manžel a otec selhal… “ (Str. 103)

Cestopis je to poutavý a o buddhismu i památkách se dozvíme hodně, Lea ovšem místy působí trochu suše, jako přednášející. Mě mnohem víc zajímala linie prozření, ta je napsaná báječně (včetně překryvu s uprchlickou krizí). Jediné nad čím jsem přemítal bylo, jestli je opravdu možné to takhle celý život nevědět ani netušit…

Obě linie se v čase přibližují, až se protnou v současnosti, na novém počátku. To je výborné, jasné poselství i katarze.

Na tom něco je. Stav „nevím“ vlastně nepůsobí hrozivě. Nabízí nekonečný prostor a potenciál. Ponechává všechny dveře otevřené. Není důvod bezhlavě si vybrat jedny z nich nebo do všech postupně nakukovat a trápit se přemítáním, co nás za nimi skutečně čeká. Snad bude lepší nějaký čas nevědět a neřešit nic, ani ty Vánoce. Pohodlně se usadit a počkat na to, co přijde. Jsem unavená z toho vyčerpávajícího hledání správné cesty. Proč si tím kazit poslední hodiny a minuty soukromí před odjezdem? Poslední okamžiky, ve kterých se můžeme obejmout, pohladit, políbit. (Str. 287)

A ještě musím zmínit výborné dialogy – třeba při vyučování, ale i v soukromí.

Zkrátka, kniha se četla moc dobře a rozhodně ji doporučuji.

Odkazy: