Popíše co se slovy dělat dál (Tajemství vět a souvětí) a jaká rizika na nás číhají. Dvojí zápor, špatný předmět, předložka před předložkou, čárky, nadbytečné zápory:

Kolik českých slov bylo nadbytečným záporem „vylepšeno“? Pár bychom jich ještě našli, ale většinou nejsou tak nápadná, protože jejich kladnou podobu jsme už dávno zapomněli. Tak třeba nekňuba je vlastně kňuba (od kňoubat — dělat zdlouhavě), neplecha je pouhý plecha (od plochý — špatný, viz ruské plochoj), neurvalý je ve skutečnosti urvalý (hrubý, urputný), nevrlý znamená patrně vrlý (vřící hněvem) a nevraživý je spíš vraživý (vypadající jako vrah). (Str. 57)

nebo třeba univerzální snaha o zachování čistoty jazyka. I v německém prostředí brusiči bojovali proti cizím vlivům:

V obou jazycích brusiči potírali stejné jazykové prostředky. Byť český purista programově potíral germanismy a německý purista galicismy, velký díl českých náhražek byl motivován odpovídajícími náhražkami německými. Např. za obchodní (pův. italské) netto navrhli němečtí puristé rein a čeští čistý (čistá váha). Paralelně dokonce tvořilil odvozeniny k náhražkám, např. ke kritika – kritizovat – kritik vytvořila čeština posudek – posuzovat – posuzovač, ovšem až poté, co němčina vytvořila Beurteilung – beurteilen – Beurteiler. Němečtí puristé kritizovali neologismy s -los (parteilos – nestranný) a čeští puristé neologismy s bez- (bezvadný). (Str. 71)

Další kapitola popisuje Jak vznikla lidová rčení. Kout pikle, mít utrum, nechat na pospas, na holičkách, jít k duhu nebo třeba na jedno brdo:

Brdo je dnes část tkalcovského stavu, která obsahuje soustavu paprsků, z nichž každým prochází jedna nit osnovy. Brdem se vždycky jedna z nití zdvihá a zase spouští, a tak se tvoří vzorek. Když je látka na jedno brdo, je dělána stále stejným způsobem. (Str. 84)

Následuje Kdo nám dal jména. Vznik jmen, příjmení, místní jména a jejich vznik, biblická místa, mytební jména nebo třeba „Lichotky“ na mapě:

Sousedskými „něžnostmi“ rozhodně nešetřili staří Pražané. V Měcholupech snad lupiči kradli měchy (zavazadla), Kuromrtvy se vyznačovaly zabíjením slepic, v Nebovidech museli kvůli Petřínu pořád koukat do nebe. Také Nusle se dřív jmenovaly Neosvitli (nedopadl na ně sluneční svit). Životaschopní byli v Stěrhoholech, kde v rámci ochodování štěrbali zářezy do svých vrubovek. Některá jména nás zbytečně pletou, ďábelský původ nemají Ďáblice, jmenovaly se Davlice (Davlova ves), a ani Dejvice nebyly symbolem hamižnosti (dej více!), jméno dostaly po svém majiteli panu Dehnovi (Dehna lze sice přeložit jako zlý duch, ale to už nemá se zmíněnou vesnicí nic společného). (Str. 102)

Čeština starých řemesel popisuje specifické pojmy havířů, vorařů, lampářů apod. Tady mě nejvíc zaujala kapitolka o čajovníku, která kromě vysvětlení proč některé národy říkají č(ch)aj a jiné t(ch)é zmínila původ pojmenování rodu Camellia:

Problematický keř posléze přejmenoval O. Kuntz, který ho zařadil k rodu Camellia a přidělil mu jméno Camellia sinensis. Kamélie (u nás známé jako keře pěstované ve sklenících pro nádherné květy) byly ovšem pojmenovány na počest brněnského jezuity, misionáře, botanika a znalce východoasijských léčivých rostlin Jiřího Kámela, jehož jméno v polatinštěné klášterní podobě znělo Camellius. (Str. 125)

Čeština nové doby zahrnuje jen pár textů, zkratky na mobilech a v online prostředí, chat, e-maily, emotikony. A protože v téhle oblasti je vývoj přímo hyperaktivní, je na ní jako jediné trochu znát rok vydání knihy (2008). Nijak to ale nevadí, je to zkrátka záznam jazykových projevů té doby.

Velmi zajímavá a pro většinu čtenářů myslím objevná je kapitola Jazyk menšin. Hlavně kvůli několika článkům o jazyce hluchoněmých. Protože se většina hluchoněmých děti rodí slyšícím rodičům, nesetkávají se v nejranějším dětství ani se znakovou řečí, ani s češtinou. Jsou vlastně bez mateřského jazyka. A i poté, co se česky učí, mají problémy třeba s psaným projevem.

Jejich dopisy se vyznačují ornamentálností jak po stránce výtvarné (vybarvují písmena, text doplňují vysvětlujícími kresbičkami), tak v užívání ustálených obratů, mnohdy dost deformovaných. Ojedinělé nejsou ani případy, kdy květnaté slovní obraty nahrazují celé sdělení — jejich jediným cílem je navázat kontakt. (Str. 136)

Na závěr je ještě kapitola Hry s češtinou s několika aktivitami na zabavení. Kupříkladu hra s asociacemi, kdy přeložené slovo díky asociacím umožní dekódovat orginál. Třeba zeměpisný název Mimoříž je Kroměříž. Apod.

Texty vznikly přepracováním původních článků z Jazykového koutku v časopise Vesmír, kterou Pavla Loucká po deset let vedla. Zaměření knihy je primárně pro mládež, ale nemyslím si, že by to bylo nějak znát. Z mnoha podobných patří k těm nejčtivějším.

Odkazy: