Situace ve filozofii na začátku století, proti které se vymezoval Husserl, byla svým způsobem podobná současné postmoderně a postanalytismu.

Tato shoda okolností nás může přivést k jednoduchému pokusu: zkusme si náš výklad fenomenologie zaktualizovat. Neptejme se pouze, co asi mohl Husserl ve své době prožívat za zápasy, a pusťme se do těch zápasů sami, když už je kolem nás téměř shodný obraz, snad jen o poznání nepřehlednější. Budeme tak pracovat na vymezování fenomenologie stejně, jak to ve své době ve sporech s podobnými protivníky činil Husserl. (Str. 12)

A pole působnosti je opravdu veliké. Vždyť postmoderní přístup s relativitou všech myšlenek a domluv (… ) může vyústit jen do úplné sebedestrukce filosofie a vědy samé. Je-li mřížka našeho poznání už opravdu jen věcí zájmové volby, je-li legitimována pouze vůlí svých uživatelů, je-li nutné respektovat libovolný počet takových mřížek, protože každá z nich je stejně kompetentní pro konstrukci „svého“ světa, tak tedy už opravdu nezbývá nic, než jen volně vytvářet různé „slovníky“, nezávazně rozprávět a redukovat filozofii a vědu na pouhou literaturu. (Str. 41)

Jádro problému a místo, kde se fenomenologie snaží přijít s novým řešením, je názor, že zkušenost je pouhá směs počitků, které samy nijak neurčují výsledné zjištění, že toto je plně v moci subjektu. Nacházíme jej u Hobbese, Lockeho, Humea, dokonce i u Kanta. Je ale korektní? Zabývali jsme se povahou smyslové zkušenosti dostatečně?

(..) zmíněné rozpory ve východiscích všech relativisticky založených směrů vedou nutně k úvaze, že subjekt nemůže být garantem všech struktur, identifikací či spojení, s nimiž máme v naší zkušenosti co dělat. Jejich zdrojem nemůže být jen zvyk, kultura, tradice, zájmy, konvence či jazyk, nýbrž též nějak podání reality samé, přesněji řečeno, zkušenost, které musí umět předvádět cosi, co nepochází ze subjektu. (Str. 50)

Jde tedy o o prozkoumání toho, jak se nám věci jeví.

Fenomenologii nezajímají věci a fakta, neptá se na reálnou strukturu světa, ale na strukturu aktů, v nichž se svět jeví. Fenomén pro ni není pouze jev nějaké věci o sobě, za nímž by se chtěla pídit po „reálné“ struktuře nezjevného. Fenomén je pro ni intendovaný předmět, který musí být zaměřen nějakým intendujícím aktem a učiněn jeho obsahem, jenž vyjadřuje způsob intendování. A právě o „vztah předmětného obsahu jevení k zážitku tohoto jevení“ se fenomenologie zajímá [Rinhofer-Kreidl 2003, 102] (Str. 105)

Když věc vnímáme jako předmět, co všechno při tom děláme, co do onoho aktu vkládáme, jaké jsou předpoklady v nás a také v oné věci, aby se nám vůbec jako předmět mohla jevit? A tak dále.

---

Fenomenologie mi od prvního okamžiku, kdy jsem se o ní dozvěděl, připadala jako směr, který jde k podstatě a který má co říct i dnes. Skutečná filozofie. Ale trvalo mi docela dlouho, než mě napadlo podívat se po nějakém přehledném úvodu.

Myslím, že jsem vybral dobře, Ivan Blecha vysvětluje Husserlovy myšlenky i názory jeho následovníků velmi důkladně. Celou konstrukci staví od základů, chci říct od předchůdců, takže se mi dostalo mimo jiné i krásně srozumitelného výkladu Kanta.

Z obsahu je vidět, jak široké je to téma:

• Problémový a historický kontext (Pozitivismus, empiriokratismus, pragmatismus; Kantův relativismus; Postmoderna a postanalytická filosofie; Kritické poznámky; Hledání východiska; Vznik a povaha evropské racionality)
• Metodická ujasnění (EPOCHÉ; Fenomén)
• Fenomenologie přirozené zkušenosti (Noese; Noema; Syntéza a konstituce. Vnitřní a vnější horizont; Smysl a význam; Časovost vědomí; Kategoriální názor; Eidetická variace a nazírání podstat; Realistická fenomenologie; Umění Husserlovy doby; Jazyk a svět; Problém pravdivého poznání ve fenomenologii;)
• Transcendentální subjektivita (Karteziánská cesta a její idealistické důsledky)
• Martin Heidegger
• Fenomenologie a hermeneutika (Hans-Georg Gadamer; Paul Riceur)
• Další cesta k transcendentální subjektivitě
• Problém intersubjektivity
• Svět našeho života (Fenomenologická sociologie Alfreda Schütze; Motiv životního světa u Jürgena Habermase; Svět našeho života a náboženská zkušenost; Eugen Fink)
• Fenomenologie tělesné existence (Ludwig Landgrebe; Maurice Merleau-Ponty; Jan Patočka)
• Existencialistická fenomenologie (Jean-Paul Sartre; Emmanuel Lévinas)
• Rudolf Bernet, Michel Henry a Jacques Derrida

Fenomenologie používá také spoustu nových pojmů a všechny zúčastněné prvky analyzuje a rozebírá na elementy, takže jsem si – alespoň zpočátku – kreslil schéma

S přibývajícími tématy a dalšími mysliteli se to ovšem zkomplikovalo příliš. V tomto směru je kniha opravdu úvod, protože myšlenky každého dalšího autora by jistě vydaly na samostatnou knihu.

Fascinující je také šíře, do které fenomenologie zasahuje. Třeba upozorňuje, že věda měří něco, co není tak úplně ta věc, kterou se měřit pokouší:

Než půjdeme dál, shrňme ještě jednou naše stanovisko: Novodobá věda si neuvědomovala, že předměty, s nimiž pracuje, nejsou výchozím stavem všeho jsoucího. (str. 79)

Všechny „fyzické“ vlastnosti věcí, o nichž mluví moderní přírodověda, jsou (nebo alespoň po dlouhou dobu byly) z věcí samých sejmuty aparaturou měřidel a soustavou experimentů, jež způsobují, že se věci ukazují právě jen v určitém aspektu. Tyto aspekty a tyto výsledky měření jsou potom prohlášeny za základní a dokonalé vlastnosti věcí. Tvrdit, že věci jsou dány skrze své fyzikální vlastnosti, neznamená vlastně nic jiného, než se dožadovat, aby se „vešly“ do parametrů a měřítek, jež užíváme při jejich pozorování. Celá moderní přírodověda chce číst knihu přírody, ale skrze brýle, které si sama nasadila. (Str. 80)

Dotýká se duchovna a věčného tématu já, ega a vědomí sebe sama. Je já, která vnímám, skutečně to já, které vnímá?

Interpretující já se nemůže nalézt jinak než jako výsledek interpretace, to jest vždycky pozdě na to, aby se mohlo kdykoliv uchopit přímou reflexí. Ještě ostřeji řečeno: každé vědomí sebe je falešným vědomím – nepodchycuje to, co ho předbíhá, co mu uniká. (Str. 252)

Jak pozorovat a zkoumat proudící vědomí?

V okamžiku, kdy jím my sami jsme, nemůžeme o něm nic říkat, nemůžeme je popisovat a v okamžiku, kdy z něho (lze-li to vůbec) vystoupíme, abychom je popsat mohli, není to už, přísně vzato, ten proud vědomí, jejž chceme uchopit – stává se z něho „předmět“ nějakého transcendentálního názoru a jako takový nemůže v žádném případě dostatečně manifestovat svou unikavou, časově variabilní proudivost. (Str. 355)

S Ingardenem analyzuje literární dílo

Pointa jeho analýz spočívá v tom, co bychom mohli nazvat legitimizací fenomenologického postoje: existují struktury, které jazyk nevytváří, ale pouze sděluje, jež tedy mají předjazykovou povahu, a jež dokonce musejí být předpokládány, aby vůbec mohly komunikace, psaní textů a literatura smysluplně fungovat. (Str. 186)

A co teprve, když se začne zabývat komunikací mezi více lidmi, intersubjektivitou:

Každé sdělení má sdílené výrazové pole; všechny komponenty – orientace v prostoru, čase, světě apod. – (… ) musejí být přítomny v jeho výrazu, spoluutvářejí výrazové pole, na němž takové sdělení může získat svou platnost. Mé případné porozumění tomuto sdělení tedy také předpokládá porozumění horizontu, v němž se může odehrávat, orientaci v terénu a v prostoru, odhad vzdálenosti k bližnímu. Tento ještě mlčenlivý komunikativní akt je vpleten do konkrétního horizontu společně sdíleného světa, předpokládá porozumění parametrům, které musejí být přítomny i tehdy, když se z mlčenlivého gesta stane promluva. (Str. 274)

Jak vidno, kniha je výborná, fenomenologie také a vážným zájemcům o lidské poznání ji vřele doporučuji. Nebudu ovšem předstírat, že je to lehké čtivo – připravte se, že s ní budete bojovat. Výsledek však za námahu stojí.

Odkazy:

• Proměny fenomenologie na Databázi knih
• Proměny fenomenologie na ČBDB
• recenze Jana Haláka ve filosofickém časopise Reflexe

nakladatelství TRITON, PRaha/Kroměříž 2007, ISBN 978-80-7254-938-2, cena 399 Kč