„Hluchavka má drsný sesychací poměr, jedna ku osmi. Chodit na její květ je nevděčná práce a vydrží to jen labužník. Ale kdo do toho jednou pronikne, nemůže jinak. Kam se hrabe se svým královským květenstvím lípa, s hluchavkou se vůbec nemůže srovnávat. Hluchavka je jako déšť. Přichází po kapkách, ale naplňuje kilometrové toky v celém okolí. Hluchavka dokáže lidi změnit. Stačí naklonit hlavu a stisknout ji v dlani. Pak už nelze jinak. Dneska to ale hodně bolí...“ (Str. 116)

Fascinující, jak racionálně sleduje a komentuje své činnosti, sbírání, motivace, své postupující šílenství. Neodvratně směřující… do tmy.

„Vymykám se všemu, co by se mezi slušnými lidmi mělo, a s tím se na venkově obtížně žije. Na venkově, kde znám místa, pro která by se dalo i zahynout. Jsem tu doma a už jen z toho mi buší srdce úplně jinak. Jenže ti ostatní lidé jsou tu doma taky a to je složité. Naštěstí mě v těžkých chvílích drží byliny. Neustále mě obklopují a existují pro mě. Proto vím, že se chovám správně. I já existuju jen pro ně a je to tak samozřejmá věc, že i mluvit o tom je jako lhaní. O bylinách se nemluví, byliny se sbírají. A když se povede den a lidé mě nechají být, jsem spokojená. Nic jiného už si v životě nepřeju. Aby se povedl další den a přiblížilo se úterý. Aby to příliš nebolelo a další naplněný pytel putoval do výkupny.“ (Str. 18)

Vidíte to? Ten věcný jazyk – a tu bublající skrytou odlišnost? Vyprávění je přitom tak zvláštně nezaujaté, přestože popisuje silné pocity.

Kromě toho magicky udržuje v napětí, oč vlastně jde. Víte všechno, znáte každý krok, každý pocit – ale přitom dohromady nic pořádného, nic z jeji minulosti. Jen v každé kapitole něco málo přibyde. Zvláštní schopnost. Hromady léků. Ošklivé vzpomínky. Vaškova jedna ruka.
Co to všechno znamená?
Takovým postupným odhalováním by asi pronikal cizinec do přediva vztahů na maloměstě.

„Tchán však kdysi překročil hranice slušnosti a já musela jednat. Ukončila jsem to s jeho rodinou, abych mohla přežít. Ta jeho manipulace s lidmi rozmetala veškeré normální rodinné vztahy. Nakonec zůstal sám a my zbylí kolem něj také. Jestli to však bude dnes naposledy, jsem připravená se přemoci a vyslechnout jeho proslov. V dramatických okamžicích si liboval a nevím, proč by to dnes mělo být jiné.“ (Str. 42)

Postupuje ale i šílení, s realitou se prolínají vidiny a sama už je přestává zvládat rozlišovat:

„Proč měla na sobě ty červené šaty? Pamatuju si jasně, jak jsme je kdysi spolu na zahradě spálily. V těch šatech se odehrály chvíle, na které už nechtěla vzpomínat.“ (Str. 184)

A do toho ty pitomé byliny. Pořád dokola.
Literárně je kniha skvělá, vřele ji doporučuji.
Ale… je fakt divná.

Odkazy: