Třetí kapitola řeší řazení a vyhledávání. V počítačích základní věc, ale v životě? Samozřejmě také – knihovna domácí i veřejná, skladování dokumentů, ba dokonce i obyčejný přeplněný stůl používají známé strategie a algoritmy včetně mezipaměti (neboli odkládacího prostoru), které je věnovaná pozornost hned poté.

A tak to pokračuje dál, plánování harmonogramů:

„Odkládání práce na velkém projektu a věnování pozornosti různým triviálnostem můžeme podobně vnímat také jako 'urychlování dokončení podúkolu' – což je zase jiný způsob, jak říct, že prokrastináři jednají optimálně (!) a co nejrychleji snižují počet nedokončených úkolů, které mají na zřeteli. Nejde o to, že by měli špatnou strategii k dokončování úkolů; mají skvělou strategii pro špatnou metriku.“ (Str. 129)

Riziko přeurčení, kdy se nám proces optimalizoval na meření, nikoliv na cíl, kdy snaha respektovat příliš mnoho dat vede ke zkreslení odhadu, predikce či jiného ukazatele:

„Jak můžeme čekat, že poznáme rozdíl mezi skutečně dobrým modelem a přeurčeným modelem? Jak dokážeme v pedagogickém procesu rozlišit mezi třídou studentů vynikající v daném předmětu a třídou přizpůsobenou k ‚učení na test‘? Jak ve světě byznysu poznáme hvězdného pracovníka od zaměstnance, který jen prohnaně přeurčil svou práci podle klíčových indikátorů výkonu firmy – nebo podle šéfova vnímání?“ (str. 180)

Tady mě zaujal samotný pojem „přeurčení“. Jednak jsem se s ním setkal poprvé, jednak je, zejména u příkladů z praxe, neintuitivní. Jaké pře-určení, přílišné určování čeho, mám vidět v šermu s elektronickými čidly (vede spíše k nácvikům švihání, než skutečného boje)? A u schopnosti vyrábět sladká a tučná jídla spolu s jejich vrozenou preferencí, která vede spíše k tloustnutí než k zachování zdraví a života? Hledal jsem proto originální slovo – overfitting. Čekal bych něco jako „přeoptimalizovanost“, ale vypadá to, že se opravdu překládá jako přeurčení.

A tak dále, nechybí samozřejmě ani teorie her nebo situace, kdy je prostě lepší nechat vše náhodě. Hodně mě zaujaly informační kaskády a vznik informačních „bublin“, kdy se všichni řídí vnějšími projevy a neřeší podstatu a důvody, které jsou za nimi.

„Informační kaskády nabízejí racionální teorii vysvětlující nejen bubliny, ale obecně také výstřelky a stádní chování. Dokládají, jak snadno může jakýkoli trh narůst a splasknout dokonce i navzdory nepřítomnosti iracionality, zlého úmyslu a nezákonných přešlapů. Vyplývá z toho několik poznatků. Přdevším je důležité dávat si pozor na případy, kdy veřejné informace převyšují informace soukromé, kdy víte víc o tom, co lidé dělají, než o tom, proč to dělají, kdy se staráte spíše o přizpůsobení svých soudů konsensu než přizpůsobení faktům. Pokud převážně čekáte, až vám ukážou směr ostatní, je možné, že oni stejně tak čekají, až totéž uděláte vy. Za druhé – pamatujte, že činy nejsou názory; kaskády vznikají zčásti v situacích, kdy špatně interpretujeme, cosi ostatní myslí, na základě jejich chování.“ (Str. 279)

Knihu doplňuje bohatý poznámkový aparát, použitá literatura a rejstřík (které zabírají celou čtvrtinu celého rozsahu - je vidět, že text stojí na pevných základech). Přitom ale zůstává velmi čtivá, takže je rozhodně vhodná i pro neajťáky. No a samozřejmě je praktická – pro spoustu situací vám dává rady a doporučení, jak se optimálně chovat. Rozhodně doporučuji.

Odkazy: