„Mé dcery navštěvovaly v USA státní školu pro děti od 5 do 14 let. Škola to byla malá. Bylo v ní vzděláváno 180 žáků a zaměstnávala 15 běžných učitelů. Ve škole pracovali také čtyři speciální pedagogové, jeden odborník na vývojojvé poruchy učení, dva asistenti pomáhající žákům s pochopením učiva (instructional support), čtyři osobní asistenti (student support), jeden výchovný poradce, dvě zdravotní sestry, jeden logoped, jeden ergoterapeut, jeden odborník na disciplínu.“ (Str. 96)

Běžná česká základní škola má zhruba dvojnásobek učitelů - na trojnásobek žáků. A pokud jde o specialisty, bývá přítomen výchovný poradce (bokovka jednoho z učitelů), psycholog (občas, na částečný úvazek) a… a to je všechno. Plus teď s inkludovanými žáky přicházejí jejich asistenti, se kterými ovšem jen málokdo bude umět spolupracovat, nehledě na to, že oni sami nebudou mít dost zkušeností.

„Začlenění dítěte s postižením do běžné školy, která dítěti nenabídne odborníky, mu nijak nepomůže. Dítě zůstane hendikepované, nerozvíjené. Dítě sice nebude segregováno ve speciální škole, ale zůstane pozadu. Desegregace není integrace. Děti s postižením se začlení do běžných škol (takže děti nejsou segregovány, a jen o to jde) a tam ať se o ně postará nějaký asistent coby pomomcník učitele, asistent, který není ani speciálním pedagogem, ani logopedem, ani ergoterapeutem, ani fyzioterapeutem a není ani pedagogem.“ (Str. 113)

Nu, alespoň směr je správný…

K obsahu knihy. Autorka se po mnohaleté praxi v USA a publikování článků na téma speciálního vzdělávání rozhodla získat praxi s českým školstvím:

„Abych mohla fundovaně psát nebo přednášet o speciálním školství a vyjadřovat se k otázce integrace a inkluze a abych porozuměla názorům české veřejnosti a pochopila výzvy, se kterými se potýkají učitelé v ČR, když jsou nuceni integrovat žáka s těžkostmi v běžné třídě, rozhodla jsem se stát se na jeden rok asistentkou učitele, respektive asistentkou ve třídě, kde je začleněn žák, který potřebuje pomoc a má na ni nárok.“ (Str. 13)

Nastoupila tedy jako asistentka malého Adama s diagnózou mentální retardace a ADHD. Protože ale byla zvyklá sledovat víc dítě než diagnózy, záhy identifikovala jeho potenciál a silné stránky a mohla pracovat na jeho rozvoji. Jednalo se o pomezí práce asistenta a speciálního pedagoga, také ze strany ředitelky i třídní učitelky panovala velká vstřícnost. Díky tomu se Adam mohl hodně zlepšit. O tomto vývoji a použitých postupech je první část knihy, doplněná zamyšleními a komentáři k samotnému školství a inkluzi. Druhá část se věnuje autorčině americké zkušenosti – profesním začátkům, studiu, historii integrace a desegregace; vysvětluje co je AAK (augmentativní a alternativní komunikace); věnuje se terminologii, vývoji legislativy apod. Knihu doplňuje ještě závěr a několik Adamových pracovních listů jako přílohy.

Po přečtení této knihy a s představou, jak to v běžné škole chodí, musím konstatovat, že inkluzi stále podporuji – a že se její realizace v provedení zkostnatělého českého školství bojím. Rodiče inkludovaných dětí čeká ještě hodně bojů.