„Byl to cynik a pitomec. Práce, kterou dělal za tři sta padesát rublů měsíčně, by se směle mohla nazvat eugenikou, ale nikdo ji tak nenazýval – ze strachu před konfliktem. Tenhle Gustavillo prohlašoval, že všechno neštěstí vyplývá tento, z neuspokojenosti, takže když se člověku dá, jaksi, všechno – chleba a ty... spařené otruby – nebude z něho člověk, ale anděl. Tuto přímočarou ideu všemožně prosazoval, oháněl se svazky klasiků, z nichž s nepopsatelnou primitivitou násilně vytrhoval citáty a vyhazoval a škrtal všechno, co se mu nehodilo. Svého času couvla vědecká rada pod náporem této nezadržitelné, přímo prvobytné demagogie a Gustavillovo téma bylo zařazeno do plánu. Gustavillo postupoval přísně podle tohoto plánu, pečlivě měřil své úspěchy na procenta plnění a nikdy nezapomínal na úsporný režim, na zvyšování obrátky oběžných prostředků a rovněž na spojení se životem. Proto založil tři experimentální modely: model Člověka plně neuspokojeného, model Člověka neuspokojeného gastricky a model Člověka plně uspokojeného. Plně neuspokojený antropoid dozrál první – vylíhl se za dva týdny. Toto ubohé stvoření pokryté vředy jako Job, strádající všemi známými i neznámými chorobami, trpící současně horkem i zimou, se vyvalilo do chodby, oblažilo ústav sérií neartikulovaných stesků a zdechlo. Gustavillo triumfoval. Nyní bylo možno považovat za dokázané, že když člověk nebude jíst, pít a ani se léčit, tak ten člověk tento... bude nešťastný a možná dokonce to… umře. Jako umřel tenhle. Vědecká rada užasla. Gustavillův nápad začínal dostávat jakýsi děsivý podtext.“

Tento kaleidoskop poskytuje autorům rozsáhlé pole ke kritice nešvarů vědecké praxe, politické podlézavosti, zviditelňování se před tiskem či propadnutí lačnosti a magii ve svůj vlastní prospěch. Dlouho jsem přemítal a hledal, co je hlavní cíl, o čem kniha je. Vypadala jako zábavný mix, parodie na všechno - naštěstí ale i ona má výraznou dějovou linku spojenou s pátráním po zvláštnostech ředitele Januse Poluektoviče.