„Prezentovaný text byl psán jako součást dlouhodobého výzkumu podivného rázu obyčejné reality. Ovšemže fyzis na švestkách nenachytáš, to se v době psaní vědělo, a tak byly cíle tohoto pokusu mnohem přízemnější:
(1) Zkusit detekovat přítomnost reality na příkladě jevově chudé a na pohled nekvalitní soustavy (mírné terény, autobus dvakrát za hodinu, polojasno, určující metoda fenologie, tedy mírně již zastaralé vědy o změnách přírody během roku aj.).
(2) Testovat důkazní možnosti vědy v její tzv. poetické dimenzi (např. oproti svévolné fantazii, a zase oproti vědě šmahem eliminující subjekt) (...)
(3) Konkrétně prozkoumat průběh chladnější části roku v příměstském prostoru severovýchodního sektoru Prahy. Připomenout tím vědu fenologickou jako exemplum přístupů vyháněných z vědy a nepřipuštěných do umění.
(...)“

Zní to vznešeně. Některé záznamy jsou až zenově prosté, téměř haiku:
„Je po sněhu, nejaro, nezima... Však také bezčasím a blátem se může projevovat rozhraní ročních dob! Z fialek čouhají oschlé lupeny polorozpadlé... andělé z břečťanu... jasany... šel jsem na Flóru přes Olšany.“ ("Nic", 15.3., str. 42)

Jiné úplně jiné (schválně nehodnotím):
„Je tedy slavný pašijový týden. V poledne jsem na chvíli usnul a zdála se mi věta: 'O škaredém poledni vydal jsem se do Prahy po stopách milenců piva.' Tak dobře. Vystupuje tedy z tramvaje zapínám si vzpřímen a rozkročen svobodně poklopec, jako bych právě přestal močit. Svobodně a bezstarostně. Prší a je jaro, jsou tu louže. Ostatně nejradostněji se projevuje jaro právě na hospodských záchodcích (ale také vojenských, špitálských), tam nejlépe vždy po jaru páchne svoboda! A jiný příklad: znáte něco, aby to bylo tak veselé, páchnoucí, mokré a špinavé jako urousaný pes? Tak se objevuje jistá vidina příštího, nastávajícího jara jako krajiny louží a pánských záchodků." ("Konečné srovnání“, 3.4., str. 48)

A další rustikálně básnické, to je také důvod, proč mluvím o potenciálu k budoucí změně názoru:
„Sochy, kopce. Vysoká oblačnost, světlo, suché peří na nebi, a čáry. Stonky bolehlavu. A teď: Svatý Bartolomi, létu hlavu skloň! A křiknu potichu: A řeknu potichu, a teď úplně zticha, pomalu a zřetelně: Svatý Bartolomi!, létu hlavu - - - a v úplném tichu... létu... skloň..., a v úplném tichu slyším, jak se hluboko dole v sadech s údery lámou ovocným stromům větve přetížené ovocem.“ ("II", str. 55)

Jedna věc se mi líbí na první pohled - každý deník uvádí latinsky psaný obsah, na způsob barvitých podtitulů prastarých vědeckých pojednání:
„sive: Phenologia antiqua Bohemica. Pars I: Finis Terrae Macularum. Regnum hiemale venit. Pars II: Observatio nudeorum iuglandium supra oppidum Pragam. Pars III: Bohemia alba, hiemalis. Pars IV: Passio Sancti Fabiani. Pars V: Hirneola. (...)
čili: Česká fenologie prastará. Konec Země Skvrn. Zimní vláda přichází. Pozorování jader ořechových nade městysem Prahou. Čechy bílé, zimní. Utrpení sv. Fabiána. Ucho. (...)“ ("Zimní deník", str. 10)
To by to ovšem nesmělo být vytištěné bílou kurzívou na světle šedém podkladu s jemným rastrem. Luštit nečitelný text je utrpení.

Závěrem - zatím stále váhám, jestli jsou to záznamy hlubokých myšlenek a postřehů, nebo zachycené blbiny, které jen jako hluboké vypadají...

Aktualizace 13.7.2013:

Po letech jsem knihu znovu vytáhl, zvědavý, jak na ni budu nahlížet.

Jestli se něco změnilo, tak intenzita, všechno vnímám silněji. Silné básnické obrazy jsou intenzivní až to člověkem třese, ty slabší nebo monotónní jsou k nesnesení. Zkažený tisk latinsky psaného obsahu každé části mě rozčiluje tak, že jsem ho oskenoval, abych se s vámi o frustraci podělil:

Co se týče obsahu, jsem pořád stejně na rozpacích. Jsou to plané řeči nebo básně v próze? Divná, prapodivná přirovnání, nehezké asociace - konec srpna podobající se svalnatému ocasu (str. 56), obrovitý Čech miškující brokolici (tamtéž), ale o kousek vedle úžasná malování slovy:

„Byla to Bohemia, ztracená země cikánská? Byla to znovuobjevená neolitická ekuména v Čechách? Byla to kotlina labsko-ohárecká, země černozemí a bílých opuk? Země smíšených manželství keltské obmyslnosti, křehké germánské snivosti a slovanské ironie? - Míjel jsem po svahu domky, pak přišla stará část s velikými štíty statků. Zdi byly z opuky a cihel. Dalo se tak jít stále dál.“ (Str. 31)

Za chvíli zase pouštění měchýřů a střev z vykuchaných ryb po vodě (Str. 66). Nějaký novopohanský zvyk? Nemluví ale o jeho smyslu, jen o smyslových vjemech: slizké, lesklé, tupě ostré.

Ani dnes mě tedy kniha neuchvátila - podruhé bych si ji už nekoupil.