Začne o tom, že se ptá co bránilo v sebevraždě, a najednou mluví o pohroužení do sebe a hněvu, ukrytém v rozhodnutí se zabít. Ale jak tomu máme rozumět? Ten hněv je to, co je drží při životě, nebo je naopak rozhodující složka sebezničení?

Nebo jiný příklad z eseje "Lhát sám sobě je ubohé" : „Znám muže, který opakovaně v noci tloukl svoji ženu, protože měl divoký sen, který si nedokázal zapamatovat. Jelikož to bylo chování 'nepředvídatelné', nikdy se nezačalo vážně uvažovat o povaze jejich vztahu. Ostatně miliony manželských párů spí v oddělených místnostech kvůli chrápání. Za to nikdo nemůže.“ (str. 122)

Když vynechám nejednoznačnost první věty, která mohla vzniknout překladem (tloukl ji ze sna, který si navíc nedokázal zapamatovat, nebo právě proto, že si ho nedokázal zapamatovat?), pořád nevím co chtěl autor říct pak, jak chrápání souvisí s mlácením. Je to ironie?

Takových případů je tam spousta. Osobně si myslím, že zdaleka nejlepší jsou názvy kapitol, které stručně a jasně jednotlivá pravidla vymezují, např.:

• Pokud mapa nesouhlasí s terénem, je chybná.
• Je těžké logickou cestou odstranit nelogickou myšlenku.
• Vztah vždy ovládá méně zainteresovaný partner.
• Naše největší síla je zároveň naší největší slabostí.
• Nejbezpečnější věznice si budujeme sami sobě.
• Jen zlé věci se odehrávají rychle.
• Nic není tak nesmyslné a zbytečné, jako dělat stále stejné věci a očekávat jiné výsledky.
• Před pravdou nelze utéct.
• Bojíme se nesprávných věcí.