Z českých luhů do háje (aneb Několik rozjímání o češtině těchto dní) a Dědečkovy žertíky (aneb Několik zastavení ve sbírkách mluvních přírodnin a minerálů úrazu), to jsou dva tituly téže knihy. Oba jasně ukazují, o co jde - o jazyk český, mateřský (pro někoho spíše macešský).

"Luhy v háji" v řadě statí probírají nejrůznější prohřešky proti jazyku - od "pražštiny", přes špatnou výslovnost, nevhodné přejímání z cizích jazyků, až po nesmysly a chybně použitá slova. "Dědečkovy žertíky" odlehčeným způsobem popisují všemožné jazykové hříčky, chybné překlady, přeřeknutí nebo přímo jazykové vtipy.

Několik ukázek:

• Oč zajímavější je slovo "pyroteskní", skrývající boha Pyrose zahaleného tesknotou, než obyčejné "pitoreskní", odvozené od italského pittore (malíř).
• Žíznivá čára by se měla psát spíše žížnivá, odvozeno od regionálního "žižlavý" (žhnoucí).
• Vznik slova šumafuk hledejme ve francouzštině, kde existuje obrat "Je m'en fous" [že maⁿ fú] -> šma fú -> šuma fuk.
• Stroužek česneku je prý špatně, cibulka se dělí na struky čili stroučky (kdy by to byl řekl, já viděl vždy psáno stroužky).
• Pokud nevíte, proč nacisté za protektorátu říkali Čechům "smějící se bestie" (lachende Bestien), tady to najdete vysvětlené zevrubně. Může za to lavina anekdot a smíchu, které nacisté nesnášeli a báli se jich. Dvojjazyčné názvy skýtaly velké pole působnosti (Smíchov=Lachau).