Díky.
Když vidím tu Hlavu XXII, vzpomínám si na slova jednoho kritika, který prohládil, že po přečtení této knihy pochopil, že USA nikdy nemůže vést spravedlivou válku. - To tu knihu dokonale vystihuje, tohle rozhodně není (!) obvyklý válečný román, to je dokonalá satira na všechno americké, tedy i válku. Ještě nikdy takhle Americe nenaplival do obličeje, jako tenhle malý Američan Heller. Snad u žádné knihy jsem se tak nenasmál. I když dost hořce.
No a o Zaslepení (zcr, všímáte si?) jsem už mluvil, stejně jako o Muži bez vlastností, napadá mě ještě Smrt Vergiliova, ale to je asi tím, že mám nějakou slabost pro rakouskou tvorbu, respektive Mitte-Europe jako "myšlenkově-literární aparát". Trochu mě mrzí, že tam není žádný Simón nebo Beckett, které mám oba taky hodně rád a ještě raději je doporučuji. A Vonnegute, kdes ty? Za to jsem nikdy nepochopil, co je tak užasného na Fitzgeraldovi, Nabokovovi, Kerouackovi atd. - navíc vidím, že zde je aglickojazyčná literatura očividně protěžovaná .) No, a vynechání Egypťana Sinuheta je doslova literární hřích! Cortazár by se tam taky mohl vtlačit, nebýt té dominance angličtiny.
Tribune, s tou Cestou zpátky souhlasím, taky nevím, proč je tak opomíjená.
Křižáky na západě jsem četl hrozně dávno, už si je ani moc nepamatuji, jen vím, že oproti té dravé energii, sžíravému sarkasmu a naprosto jasnému rozkrytí problému u Hlavy XXII mi, ostatně jako všechny zbylé válečné romány, co jsem od té doby přečetl, přišli docela fádní. Ale je to tím pořadím.
Mimo téma: zajímalo by mě, jak se v novém století chyti asijská literatura, která čím dál tím častěji osvojuje západní formy - mnohdy mám pocit, že tak činí jen proto, aby nás mohla převálcovat. Vemte si, že takový Murakami nyní doslova hýbe světem.
Hm, vidím, že jsem se zase rozpovídal, ale tyhle "velké" romány se tak snadno skloňují... Ale známe to, sto lidí, sto chutí.
~