Wuwejův zápisník

Alessandro Baricco: Hrady hněvu

16.12.2006 16:12, Wu | knihy | komentáře -

Alessandro Baricco: Hrady hněvuVezměte vcelku dobře postavený, zajímavý příběh několika lidí, jejichž osudy se proplétají, přibližují i vzdalují, a necitlivě jej prošpikujte postmodernistickými triky. Tuhle řízněte, do řezu vpravte styčný bod v čase (odbíjení zvonu), tamhle roztrhněte rozmluvu dvou lidí, mezi otázku a odpověď implantujte několik stránek dlouhou prapodivnou úvahu o rychlosti, kterou do života vnesly vlaky, o míhání světa, před nímž se pasažéři musejí chránit čtením. Občas text zopakujte, jen aby bylo vidět, že to umíte, v lepším případě abyste zdůraznili opakování času.

Čtenář to číst bude; ano, protože ho příběh zaujme, ale se skřípěním zubů a neskonale rozčílený. Podle toho se kniha jmenuje. Jen bych to trochu upravil, místo hrady bych napsal hromady, hromady hněvu.

Pochopitelně přeháním, ale všechny ty metatextové finty z toho strašně trčí, vypadají jako arogantní póza a nedá se jim věřit. Co si pomyslet o:

- No, tak cos koupil tentokrát, ty bláznivej pane Raile?
Deset kilometrů odtamtud odbila zvonice v Quinnipaku půlnoc, vál vítr od severu a přinesl s sebou údery zvonu, jeden po druhém, z městečka až do postele těch dvou - když je to takhle, vypadá to, jako kdyby ty údery krájely noc na dílky, čas byl ostře nabroušenou čepelí a rozděloval věčnost - chirurgie hodin, každou minutu jedna rána, jedna rána pro záchranu - vší silou se držíme času, taková je pravda, protože čas počítá nutkání k bytí, jímž jsme, minutu za minutou - počítat znamená zachránit se, taková je pravda, a transcendentální legitimace jakýchkoli hodin a drásavá něha všech úderů jakéhokoli zvonu - jsme přimknuti k času, jen aby existoval nějaký řád v každodenní elektrizující porážce, jedno před a jedno potom po každém šoku - jsme přimknuti v divokém strachu a plni odhodlání, s hysterickým puntičkářstvím a nelidskou silou. A tak jako každá hysterie hrůzy, i tato se poskládala v obřad, jelikož opětovné skládání milionů hysterických záchvěvů strachu v jediný božský tanec je pokaždé obřad, na jevišti, kde se člověk dokáže pohybovat jako Bůh - hotový obřad, povídám, který byl obřadem hodin na Grand Junction - dávejte dobrý pozor, když ještě každé město svou hodinu, .....
“ (str. 54) a takhle blouzní únavných čtrnáct stránek, než pan Rail odpoví...

Opakování: „To se těžko vysvětluje. Prostě to tak bylo. Pohltilo ji nekonečno, tu notu, tak jako moře může pohltit slzu. Vylovit ji je pěkná fuška... může to zabrat i celý život. Pekischův život. To je něco, co se nedá snadno pochopit. Možná, kdyby tam člověk býval byl, té noci, kdy lilo jako z konve a zvony v Quinnipaku odbíjely jedenáct, možná by to pak mohl pochopit, kdyby to všechno viděl na vlastní oči, kdyby byl viděl Pekische, té noci. Pak ano. Snad by pochopil. Z nebe padaly trakaře a na zvonici v Quinnipaku začalo odbíjet jedenáct. Člověk by tam tenkrát musel být. Tam, v té chvíli. Tam. Aby pochopil. Něco ze všeho toho všeho.“ (str. 75)

Opakování a postupné rozvíjení: „Muž, jako kyvadlo, neúnavně běhající sem a tam z domu na ulici.
Pod přívaly vody, muž, jako šílené kyvadlo, běhá sem a tam z domu na ulici
V noci, pod přívaly vody, muž jako šílené kyvadlo, vybíhá ze svého domu, zastavuje se uprostřed ulice, pak se kvapně vrací do domu, a znovu běží ven, a znovu se vřítí do domu, a zdá se, že toho nikdy nenechá.
V noci, pod přívaly vod, muž, jako šílené promoklé kyvadlo, vybíhá ze svého domu, zastavuje se uprostřed ulice, sleduje cosi ve vzduchu a ve vodě všude kolem, pak se kvapně vrací do domu...
“ (str. 85)

Děj je umístěn do 19. století s jeho vírou v pokrok; nechybí mírně potrhlý vědec, mezi manželi je jakési tajemství o němž se nemluví... Železnice, vynález, který změnil svět. Pan Rail si koupil lokomotivu a buduje pro ni trať. Co to bude, kam povede, jaký je její smysl, jaká to je cesta? Railova? Rail-road, railroad? Hm, vtipné. Autorova prvotina může sloužit jako učebnice jak psát postmoderní knihy. A ještě mnohem více jak je NEPSAT.

Já jsem ale jen literární fušer, co na to odborníci z iliteratura.cz? „Text hýří syntaktickými figurami, paralelismy, anakoluty, efektními epifonematy a pointami.“ Eh. Ale také z něj nejsou zrovna nadšení.

Překvapuje mě rozdíl s pozdějšími díly, ta mi připadají skvělá, jak Oceán moře, tak City. Asi se poučil. Nejhorší je, že tam je spousta zajímavých myšlenek, působivých vyjádření („Vlaky přijížděly a odjížděly, jako šílené. A všichni ti lidé, vystupovali a nastupovali, každý sešíval svůj příběh jehlou vlastního života, zpropadená a krásná práce, nekonečný úkol.“ Str. 189), které zabíjí formou - těžko pak uvěříte, že jsou výsledkem poznání a chtějí něco říct, mnohem pravděpodobněji vypadá, že slouží jako prostředek na manipulaci se čtenářem.

12345
1166281920000

Kategorie

Informace

Kontakt

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online